Tři náramky

Marie Macková

Kuchařka Bětka neví, kam dřív skočit, a to tu má dost pomocných rukou. Ale proč se tu zrovna dneska usadil stařeček z lesní samoty, který na tvrz docházel tak zřídka?

„Copak tě k nám přivedlo, stařečku?“

„Ta královská vůně, která se line z vaší kuchyně, Bětko.“ Stařečkovi se smějí oči: „Děláš tu kuchařku už hezkých pár let, ale tak pěkně to tu ještě nevonělo.“

Bětku ta chvála těší. „Zemanova dcera se dneska vdává, ta mladší, Markéta,“ vysvětluje. Ženské v kuchyni se mohou přetrhnout, aby honem všechno vypověděly.

„Bere si ji sám král.“

„Ale svatba bude tady. To víš, z nevěstina domu.“

„A ochutnej, kmotříčku.“

Stařeček ochutnává, co mu laskavé ruce prostřely. „Odkdy pak si králové berou zemanské dcery?“ nejde mu do hlavy.

„Od té doby, co starý král umřel, dělá si mladý, co chce.“

„Hraje na loutnu, toulá se po lesích.“

„Však taky při tom toulání poznal Markétu. Děvče je jako vítr, ničeho se nebojí, na koni jezdí jako rytíř.“

„Král se v ní jen vidí, snad i kralovat zapomněl, jestli to vůbec kdy uměl.“

„Kdopak ví, jak to je. Na staré královně prý leží prokletí.“

Stařeček pokyvuje hlavou na znamení, aby se o této věci nemluvilo. Ale copak může tak nepatrný posunek zastavit mluvidla ženským, které pomáhají při svatbě?

„Dobré jitro,“ až zemančin pozdrav je umlčel. Už dlouho stála paní domu ve dveřích a přemáhala tíhu, která se usadila hluboko v srdci. Ještě se docela nesmířila s tím, že její lehkonohá Markétka má jít první z domu a už na ni dopadá další stín. Ale ne, nebude kazit dnešní den.

„Přišla jsem vám, děvčata, poděkovat. Máte to pěkně nachystané. To je dobře, že jste stařečka pohostily. A výslužku mu dejte.“

„Maminko, Bětko, že mi to sluší,“ ve dveřích se točí nevěsta a strká prsty do nejbližší mísy: „Dejte mi ochutnat!“ Zemanka bere dceru za loket: „Pojď, ještě se umažeš,“ a odvádí ji z kuchyně. Nemůže v sobě unést celou tu starost.

„Víš, co se povídá? Na matce tvého muže leží kletba.“

„Kletba?“ Markétka kulí své krásné oči. „Jak vypadá kletba? Jako tři železné obruče.“ Ve vzduchu znázorňuje tři veliké kruhy. Matka se na to nemůže dívat.

„Nedělej hlouposti. Stará královna je zakleta černým viděním. Nikdy na světě neuvidí nic hezkého, z ničeho se neraduje. Kdo se jí přiblíží, začne se chovat podle toho, jak ona ho vnímá.“

„Neboj se, maminko, já mám pro strach uděláno.“ Markéta ztišuje hlas k šepotu: „Třeba to prokletí zlomím.“

„Mlč,“ zemanka využívá chvilky, aby dceru vzala za ruku, jako když byla malá, a vede ji do slavnostně vyzdobené síně.

 

Ach to byla svatba! Už dozněly poslední tóny, zacinkaly poslední poháry a talíře, odtekly slzy dojetí. Mladý král provází svou ženu novým domovem: „Jak se ti u nás líbí?“

„Moc, vlastně skoro moc, je tu trochu smutno.“

„Však tě také vítáme v domě smutku, děvenko,“ hlas staré královny zastaví kroky novomanželů. Markéta tohle nechce slyšet.

„Proč dům smutku, paní? Tvůj syn se dnes žení a … „

„Můj syn je špatný král. Země mu zpustne pod rukama,“ královna nenechala nevěstu domluvit, nečeká ani na odpověď. Vždyť král se o žádnou ani nepokouší. Bere svou milou do náruče a přenáší přes práh do své komnaty.

Na královském hradě se z příchodu mladé královny velmi radovali. Vždyť často si věděla rady i s věcmi, do kterých se králi příliš nechtělo. Přijímala na sebe nové a nové povinnosti, z každého úspěchu se těšila a chlubila se s ním staré královně. Ale ta jí odbývala a předhazovala jí věci, které se nedařily. Markéta se stávala den ze dne mrzutější a mrzutější. Křičela na služebnictvo, králi neustále připomínala jeho chyby. Do hradu se vracel smutek a tíseň jako dřív.

Jednou, když zlostně peskovala komornou, šeptala matka synovi: „Slyšíš, jakou vzteklici sis přivedl?“

Král prudce vrazil do komnaty, odtud slyšel ostrý hovor. „Co tady křičíš? Kde myslíš, že jsi?“

Do mladé královny, jako by vrazil nůž. „Odpusť, pane, je toho na mne nějak moc.“

Král nechtěl rozumět. „Čeho je na tebe moc? Do vladařských záležitostí se mi pleteš a matku popouzíš.“

Tohle neměl král říkat. Pryč. Markéta musí pryč, jinak se udusí slzami, které se snaží zadržet. Ve dveřích se střetla se starou královnou: „Vidím, že si s tebou můj syn příliš nerozumí.“

To už je na zemanskou dceru příliš. „To je tvoje vina. Tvoje prokletí je taky tvoje vina a vůbec všechno je tvoje vina,“ prudce odstrčí královnu ze dveří a utíká ven.

Tohle se nemělo stát. To už teď ví, když uhání na koni černými lesy jako smyslu zbavená. Ví, že zpátky nemůže. Najednou jako na velikém obraze vidí všechno, co nedělala dobře. Jak je jí úzko.

„Kam tak zprudka, holčičko?“ Cestu jí zastupuje stařeček, kterého viděla naposledy v kuchyni v den své svatby.

„Kmotříčku!“

Z vyprávění přerývaného pláčem se stařeček dovídá o celém trápení. Chlácholí paní, která ještě nepřestala být děvčetem.

„Má milá, trochu jsi přecenila své síly. A taky jsi myslela moc na sebe. Co dokážeš, jaký budeš mít úspěch.“

„Ale co mám dělat? Já už se tam nevrátím.“

„Musíš se vrátit, tam je tvoje místo. Mohl bych ti pomoci, když ty sama budeš chtít.“

„Chci, kmotříčku, chci.“ Markéta chytá stařečka za ruku.

„No, no, neukvapuj se. Dám ti tři náramky. První se jmenuje Láska. Bude tě na ruce pálit jako oheň pokaždé, když budeš myslet, že děláš něco z lásky, ale přitom to budeš dělat jen pro svou slávu. Pomůže ti dokonce poznat, co je tvoje povinnost a co není. Druhý se jmenuje Trpělivost. Budeš mít pocit, že jsi přikovaná ke skále, kdykoliv se ti bude chtít ode všeho utéci. Třetí náramek se jmenuje Mlčení. Sevře tě tak pevně, že nebudeš moci nabrat dech, kdykoliv bys chtěla říci něco, co by mohlo ublížit tobě nebo druhým. Náramky jsou černé a ošklivé. Budou se ti pro ně smát. Nesmíš nikomu prozradit jejich tajemství. Tady jsou. Záleží jen na tobě, zda je budeš nosit.

 

Král sedí ve své komnatě a brnká na loutnu. Vypadá, jako by ani neslyšel. Přitom celý hrad je toho plný.

„Mladá královna se vrátila a na ruce má železné kroužky.“

„Jako okovy.“

„Nebo obruče. Copak se to hodí na královnu?“

Markéta jako kdyby neslyšela. „Řekni pánovi, že na něho čekám v jídelně,“ prosí sluhu, který jen těžko odtrhává oči od podivných šperků.

Žena sedí v jídelně a čeká na muže. Dlouho. Potom se zvedá a jde za ním. Nezlobí se. Vstoupí do komnaty a znovu tiše čeká. Král zvedne oči od strun a nevěří svým očím. Jeho Markétka mlčí a usmívá se. I jemu se rozjasňuje tvář. Chvíle smíření je sladká a králi nevadí, že nikdy nepozná tajemství železných náramků.

Jako když se vrací vlaštovky z teplých krajin, stěhuje se na královský hrad nová pohoda. Nikdo neví, kolikrát mladá královna touží sejmout těžké kroužky. Nikdo ale také neví, jak chutnají její maličká vítězství nad tímto pokušením. Pak naplňuje celý hrad šťastným smíchem.

Právě teď vtiskla polibek na nejjasnější tvář a div, že se nedá do tance, když opouští královskou komnatu. Vždyť zítra bude veliká hostina na počest plnoletosti prvorozeného syna. Přijedou všichni přátelé, kdo by se netěšil. Všechno už je připraveno, stoly prostřeny, stolovníci mohou zasednout.

Druhý den hosté pozvedli číše k přípitku. Stará královna se zahleděla na Markétinu ruku a řekla: „Jaké máš překrásné náramky. A jak ti sluší.“

Sál zašuměl údivem: „Jak může člověk, kterému se nikdy nic nelíbilo, pochválit tak ohavnou věc?“

Jasná záře, která se rozlila ze zlatých náramků, dala nejlepší odpověď a zářivý důkaz o tom, že je kletba zrušena.

Jednou chtěla královna, už dávno ne mladá, darovat zlaté náramky svým dětem. Nebylo možné je sejmout z ruky.

„Takové náramky si musí získat každý sám,“ král šťastně bere do dlaní královniny ruce a vděčně je tiskne ke svým rtům.