Než si pořídíme domácí zvíře I

Mnohý z nás je často postaven do situace, kdy se začne rozhodovat
o pořízení zvířecího kamaráda. Někdo má předem jasnou představu, že chce např. psa, jiný váhá a nemůže se rozhodnout.
Častým důvodem pořízení zvířete do domácnosti jsou děti. Ty mají přirozený vztah ke všemu živému a nejsou zaneprázdněny přemýšlením o praktických záležitostech a potenciálních problémech. Dospělý člověk by si ale měl uvědomit, že soužití se zvířetem je zodpovědnost a závazek mnohdy na poměrně dlouhou dobu. Sám jsem jako desetileté dítě získal kotě, které jsem pohřbíval jako téměř třicetiletý. Naše kočička byla s námi 19 let! Když mi rodiče, pravděpodobně na mé naléhání, pořídili v první třídě morče, vydrželo mi až na střední školu. A protože to byla samička, měla také během svého devítiletého života nespočet potomků, které jsme různě rozdávali, až se nás známí báli zvát na návštěvu.
Neuvádím tyto příběhy proto, abych někoho odradil od pořízení zvířecího miláčka, nicméně u zvířat, která nejsou „na rok“, je lépe si vše dopředu v hlavě srovnat. Například bych nedoporučoval pořizovat si zvíře, které nás dozajista přežije a u něhož nemáte jistotu, zda o něj bude slušně postaráno. Někteří papoušci se dožívají klidně sedmdesáti let a některé želvy 100 let! Pak už je tato jistota opravdu slabá.
Zvíře je ale hlavně radostí, kterou přináší do našeho života. Nehodnotí nás, nemají většinou špatnou náladu – pokud je něco nebolí nebo nemají hlad.
A některé, jako třeba pes, je schopné nás každý den vítat třeba 20 let pořád se stejnou intenzitou a radostí. Procházky s ním naplní náš život potěšením.
Každé zvíře, každý živý tvor je stvořen s určitými vlastnostmi a určitými potřebami. Mezi těmi základními, jako je potrava (což snad není potřeba uvádět), je však také potřeba dostatečného pohybu a „zábavy“. Ty uvozovky jsou tam proto, že si leckdo položí otázku, jakou že asi zábavu potřebuje morče? Ale představa zvířete trávícího celý život v uzavřeném malém prostoru je poněkud smutná. Vždy když jsem jako dítě viděl králíky v králíkárně o velikosti krabice na televizi (tehdejší), moje největší přání bylo vypustit je na zahradu a pozorovat, jak radostně poskakují.  Majitelé by mě asi rádi neměli, protože by se králíci velmi rychle spářili a rozmnožili tak, že by jim byla králíkárna ještě menší. A kromě toho králíci jsou na maso, tak jaképak běhání, ještě by zhubli! To jsem však tehdy neřešil. Chci tím říct, že se domnívám, že i zvířata jako králík nebo morče si alespoň občas zaslouží nějaké to „vzrůšo“, například v podobě ohrádky někde venku, kde je necháme pást na trávě. U křečků a myší bych to ovšem nedoporučoval, neboť jejich snahou je nenávratně zmizet.
Se zvířaty by také neměly zůstávat malé děti bez dozoru dospělých. Křečků puštěných na hlavu z výšky v domnění, že mohou létat tak jako v televizi, bylo dost. Podobně i pokousaných dětských obličejů od do té doby neškodného pejska. Dítě nedokáže včas rozpoznat následky svého jednání. Zvíře je zodpovědnost dospělého. Není to věc
a už vůbec ne hračka, která když chcípne, tak se pořídí nová.
Děti mají úžasnou možnost doma pozorovat zvíře a starat se o ně, ono jim na oplátku dává radost a náplň volného času. Na dospělých je, aby se tak dítě učilo zodpovědnosti a lásce ke všemu živému.

Milan Kubic
Příště si něco povíme o psech v naší domácnosti.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *