Jana Frantíková

Tak už uplynul nějaký čas od začátku nového roku. A opět žijeme v každodenní realitě. Ne každý z nás si dává novoroční předsevzetí. Ta obvykle mívají jepičí život. Ale možná nějaké představy o změně v životě máme všichni a nový rok se hodí k tomu, abychom tyto představy oprášili a už konečně s něčím opravdu začali. Moje kamarádka se rozhodla (jako každý rok), že už se konečně pustí do zašívání, povzbudila se větou, že i sto mil začíná prvním krokem a z hromady vytáhla první kousek – dupačky. Její nejmladší dítě právě nastoupilo na vysokou školu, a tak pochopila, že pokud některá rozhodnutí nerealizujeme hned, za pár let už jsou po sezóně.

A já se o řadu věcí snažím bez výrazného výsledku už možná desítky let. Nejvíc mi nejdou věci, které jsou pravidelné a zaberou denně „jen pár minut“. Nejde mi totiž ta pravidelnost. A těch věcí, co zaberou jen pár minut, je tolik, že už by se z toho složilo pár hodin denně. Nejdřív jsem měla malé děti a neměla žádný čas, pak jsem měla velké děti a neměla jsem nejen žádný čas, ale už také žádnou energii navíc. A teď pomalu stárnu a už vím, že v angličtině to nikdy nedotáhnu na překladatelku a ve sportu na trenérku. A těch „pár minut“ mi stále chybí každý den na spoustu věcí. A zvolna se smiřuji s tím, že některé věci jsem v životě nedala a s velkou pravděpodobností nikdy nedám. (Ale nemusím to úplně vzdávat. Vždyť příští rok mohu udělat nová, tedy vlastně stejná novoroční předsevzetí, že …)

To, že dělám některá stejná rozhodnutí řadu let, ale neznamená, že se můj život nemění. Úplně se změnil, když jsem uvěřila ne „na Boha“ ale živému Bohu. Vyrostla jsem v křesťanské rodině a ve skautském oddíle, obojí mělo vliv na to, jaká jsem si přála být. Jako teenager jsem chtěla být dokonalá. Ne krásná, ale s křišťálově čistým charakterem. A každý večer jsem si musela přiznat, že ten den jsem zase ve své dokonalosti selhala. A když jsem se dozvěděla, že Bůh může změnit lidské srdce, roztoužila jsem se po Božím doteku. A tak jdu s Bohem tou jeho cestou už desítky let. Nyní vím, že cílem není dokonalost. Ale také vím, že se měním k lepšímu. (No dobře, dobře, pořád mám ještě velký kus cesty před sebou, já vím.) Jsem pěstounka a to je velké cvičné pole, kde se mohu učit lásce, důvěře, naději, milosrdenství i odpuštění. A kdybych chtěla dělat nějaké novoroční rozhodnutí, tak to, že se nechám Hospodinem proměňovat. Toužím každý den zpívat svým životem Hospodinu novou píseň. Chci mít víc lásky, víry i naděje. Chci být požehnáním pro druhé. Nechci žít ze starých vzpomínek na to, co Bůh udělal dřív v mém životě. Chci mít nový a čerstvý vztah na každý den. Ale vím, že to není jen mé rozhodnutí. S pokorou k tomu musím dodat: „K tomu mi dopomáhej Bůh.“