Daniel Voldřich

„Tati? A smí se tohle vůbec dětem dělat?“ zeptal se opatrně třináctiletý syn poté, co jsem pro celou rodinu vyhlásil třídenní vánoční půst od mobilu, tabletu a počítače. Chvíli jsme pak ještě diskutovali na téma práv dítěte, ale když byl syn ubezpečen, že omezení se nevztahuje na poskytnutí stravy a přístřeší, tak vzal vzniklou situaci na vědomí. A skutečnost, že se mobilu vzdají i tatínek a maminka, byl už tak silný argument, že pocit křivdy netrval příliš dlouho. I když … kdyby byl možný výběr mezi třídenním zákazem jídla, nebo zákazem mobilu, tak hlad by byl pro dnešního teenagera nepochybně menší zlo.

Vánoční svátky jsme si chtěli užít tradičně v rodinném kruhu. Bez rušivého podvědomého pocitu, že někde něco pípne nebo zazvoní. Bez podsouvané nutnosti sdílet kdejaký osobní rozmar, sledovat fotografie ničeho a komentovat cokoliv. A tak vypínáme přístroje a maminka, k pokušení nejodolnější člen rodiny, odebírá a ukrývá mobilní telefony. Datový tok se zastavil.

„Mami, s čím ti můžu pomoct?“ šestnáctiletá dcera nevydržela off-line samotu svého pokoje a rozhodla se vyplnit vzniklé sociální vakuum manuální pomocí své matce. Manželka je zjevně potěšena otázkou, kterou slyší jen párkrát do roka a okamžitě zapojuje dceru do výroby bramborového salátu. Své doupě opouští i syn a s absencí herního prostředku intuitivně hledá blízkost lidí. Všichni se zapojujeme v kuchyni. S ženou si užíváme přítomnost kooperujících dětí a atmosféra svátečních dnů tuto milou situaci umocňuje. Najednou jsme spolu, ne vedle sebe. Dorůstající děti vymýšlí nápady na společné činnosti, hrajeme karty a deskové hry, povídáme si, modlíme se. Slovo „rodina“ najednou získává skutečný obsah. Nebude se mi chtít ty mobily vracet.

Jak je příjemné zažívat přirozenou komunikaci tváří v tvář, z očí do očí a na vlastní uši. Je jen na nás, jak zhodnotíme nebo zmaříme svůj vyměřený čas a jak nastavíme hodnoty našim dětem. Nástrahy světa jsou čím dál sofistikovanější a o internetu platí dvojnásob, že je to dobrý sluha, ale velmi zlý pán. Je tak proto velkým každodenním úkolem pro rodiče, aby se sebeovládání a disciplína ve virtuálním světě staly základními dovednostmi dnešní generace dětí a mládeže. A tak se pojďme pokusit najít vhodnou formu, jak se sami očišťovat od všudypřítomného informačního smogu a být v tomto ohledu příkladem další generaci. Co takhle jeden den v týdnu bez telefonu? V sobotu odpoledne vypnout přístroj a zklidnit se. Zajít si někam na kávu s partnerem s vědomím, že mě nerozptyluje dotěrný displej. Navštívit rodiče nebo známé a naslouchat jejich radostem i starostem. Strávit nerušený čas s dětmi. Projít se do přírody. Čas najednou získá poctivou hodnotu a my zjistíme, že reálné osobní vztahy v Boží přítomnosti jsou ta nejlepší sociální síť.