Znáš ho?

Věra Dvořáková

Prostá otázka. Má ale velký význam. Před časem jsem byla přítomna na několika romských evangelizacích, takových, kde Romové evangelizovali Romy. Když se tito evangelisté ptali ostatních Romů, zda jsou věřící, většina z dotázaných odpovídala, že ano. Na to romští bratři reagovali prostou otázkou: „Dobře, ale znáš Ježíše?“ Na tuto otázku už většinou tázaní nedokázali odpovědět kladně. Poslední dobou se v mé mysli několikrát tato otázka vynořila. Znám ho? Znám Ježíše skutečně?

Všimla jsem si, že mezi Božími dětmi je více těch, kteří sice dokážou dobře hovořit o Božích věcech a dokázali by ostatním i dobře poradit, jak se mají chovat podle Božího Slova, ale když se oni sami dostanou do problémů, najednou jako kdyby „přepnuli“ na jinou stopu a začnou jednat tak nějak civilně, bez víry, že Bůh může v jejich konkrétním případě zasáhnout.

A často, tak často se to stává i mně. Roky, nebo spíš celá desetiletí, uplynuly od chvíle, kdy jsem svůj život dala Ježíši. Měla bych ho tedy dobře znát a měla bych dokázat jednat podle jeho slov. Jenže často to tak není. Každý z nás máme své pády a selhání. Mám je i já. Kdysi jsem v jednom proroctví dostala slovo, že jednám příliš rychle, tak rychle, že předbíhám i Boha. Tehdy přítomní se smáli, jenže já si uvědomuji, že k tomu sklony skutečně mám. Když mám nějaký problém, nebo když má problém někdo vedle mne, mám snahu okamžitě to řešit a snažit se najít nějakou pomoc. Dost často zapomínám, že mám očekávat na Hospodina, na toho, kterému jsem svěřila svůj život. A zvlášť u druhých nepamatuji, že mám čekat, kdy s těmi lidmi bude jednat Bůh sám, Duch svatý. Že se nemusím snažit nějak usilovat o to, aby se věci vyřešily, nějak je ovlivňovat, ale především se mám modlit a čekat na Boží zásah. Nemyslím tím prostě celou záležitost hodit za hlavu, zřeknout se snahy pomoci, ať už slovem, nebo skutkem, ale opravdové očekávání na to, že Duch Boží bude pracovat.

Nežijeme ve snadné době a zdá se, jako by se „běh světa“ stále zrychloval. Do budoucna nevystačíme s takovým tím příjemným teoretickým způsobem chození s Bohem. Zajít v neděli do kostela či shromáždění, osobní ztišení nad Biblí a modlitba, skupinka, snaha o slušný život. Někdy to pro nás bude znamenat i ono Petrovo vystoupení z loďky a chůzi po vodní hladině. Nemyslím tím prostou frajeřinu, kdy budeme chtít předvést, jací jsme borci, ale skutečné vykročení tam, kde jsme se až doposavad báli vůbec pohnout. Pusťme Ježíše do našeho každodenního všedního života, do vztahů v rodině a příbuzenstvu, s našimi sousedy i spolupracovníky, možná i s tou starou babičkou, kterou občas potkáváme a kterou neznáme, nebo maminkou, s kterou se každodenně potkáváme ve školce. Někdy stačí vlídný pohled, úsměv i na cizího člověka (já vím, můžete k tomu mít výhrady, ale zkuste to). Třeba při návštěvě někoho známého v nemocnici. Sousedku nebo souseda můžeme pozvat na kafe. Napsat dopis či mail někomu, komu jsme už dávno napsat měli, ale stále to odkládáme. (I o tom jsem už psala). Konečně si dát do pořádku vztah s někým, s kým se nechceme bavit, protože tenkrát…

Dny letí jeden za druhým. Léto je pryč, máme nový školní rok, je tu podzim a za chvíli tu budou Vánoce. Však to známe, brzy se supermarkety budou předhánět, který začne dřív prodávat Mikuláše a kolekce. S novým začátkem nemusíme čekat na Vánoce, na Nový rok nebo nějaký jiný předěl. Můžeš začít hned. Myslím, že modlitbu s upřímnou prosbou, abychom mohli Ježíše ve svých životech mnohem více poznat a být mu užiteční, náš nebeský Otec rád vyslyší. A až se nás někdo zeptá: Znáš Ježíše? budeme moci odpovědět – ano.