Saša Štěpánovský

Když jedu autem od nás z Kutné Hory do Havlíčkova Brodu, projíždím dvěma zvláštními vesničkami.

Nejdříve na mě za zatáčkou vykoukne cedule s názvem obce Skuhrov. Sotva ceduli minu, napadají mě samé podivné myšlenky. Co všechno se mi nedaří a co všechno je špatně. Chce se mi skuhrat, že auta přede mnou jedou moc pomalu nebo zase moc rychle, že prší a špatně vidím anebo naopak svítí sluníčko a zase nic nevidím. Někdy skuhrám, že mám hlad a žízeň, jindy zase, že jsem se nacpal párky na benzínce, nalil do sebe láhev Coca-Coly a teď musím opět hledat benzínku s toaletou… Zkrátka, co vám budu povídat, napadá mě jen samé skuhrání. Naštěstí o několik kilometrů dále na mě čeká vesnička Radostín. Tam na mě přicházejí samé radostné myšlenky. Děkuji Bohu za to, jak se mi dobře jede, užívám si krásné okolí stále ještě zalesněné Vysočiny a těším se, že za chvíli na mě na obzoru vykoukne silueta hradu Lipnice. Kdybych se měl stěhovat a musel si vybrat, ve které z těchto vesnic budu bydlet, jistě si vyberu tu druhou.

Každý z nás si může vybrat, jakou vesničku si v hlavě postaví. Jestli budeme jen nespokojeně na vše nadávat a mračit se na svět stále s něčím nespokojeni, vyroste v nás Skuhrov. Když se naučíme vděčnosti, tak jak tomu učí Bible, časem si v hlavě vystavíme Radostín.

Možná znáte příběh o trosečníkovi, který se jmenoval Robinson Crusoe. Zůstal úplně sám na pustém ostrově. Byl velmi skleslý ze své situace, a tak se rozhodl, že si sepíše všechno zlé, co jej postihlo. A bude se snažit hledat důvod k radosti. Jeho seznam nakonec vypadal takto:

Jsem vyvržen na pustý, nevlídný ostrov bez naděje, že budu někdy zachráněn.

Ale jsem naživu a neutopil jsem se jako moji druhové.

Jsem tu sám jediný, opuštěný a odsouzený k bídnému životu.

Ale jsem také jediný, kdo unikl smrti, a Bůh, který mě zázračně zachoval naživu, může mě vyprostit i z této bídy.

Jsem odloučen od lidí jako poustevník a vyloučený z lidské společnosti.

Ale netrpím nouzí v pustině, kde by nebyla žádná potrava.

Nemám, do čeho bych se oblékl.

Ale je tu takové vedro, že bych ani oblečení nesnesl.

Jsem bez obrany proti zuřivým útokům divochů i šelem.

Ale jsem na ostrově, kde jsem nespatřil nebezpečné šelmy, jaké jsem viděl na africkém pobřeží.

Což kdybych ztroskotal tam!

Nemám jediné duše, s kterou bych promluvil a která by mi pomohla.

Ale Bůh podivně zahnal loď tak blízko k pobřeží, že jsem z ní mohl vynést všechno, co jsem potřeboval nebo co by mi pomohlo.

Tak vidíte, děti. Robinson se rozhodl pro vděčnost a tím se naučil nahrazovat smutné myšlenky těmi radostnými. Nemusíme kvůli tomu na pustý ostrov, abychom se to také naučili. Můžeme s tím začít

hned a tam, kde se právě nacházíme. Přeji vám, abyste v životě stále nacházely cestu ze skuhrání do radosti. A pokud někdy zavítáte s rodiči na Vysočinu, zajeďte se podívat do zmíněných vesniček.

Jsem zvědav, co vás tam bude napadat za myšlenky.

Tabita 2/2021