aneb ten druhý (malý) Štolpich
Petr Plaňanský
Před námi je léto a s ním i výpravy za novými dobrodružstvími. Rád bych vás pozval na výstup Malým Štolpichem, který leží tak trochu ve stínu Velkého, ale rozhodně stojí za návštěvu. Už jen proto, že je součástí Poutní stezky, která začíná v Liberci v Lidových sadech, stoupá na rozcestí Mlynářův kříž, pokračuje do Rudolfova, odtud podél Černé Nisy se vyšplhá k Bedřichovské přehradě, po úbočí překoná Olivetskou horu a přes Bílou kuchyni přepadává do údolí Malého Štolpichu a nakonec vás přes Ferdinandov dovede až k Hejnickému poutnímu kostelu. Poutní cesta vede malebnými částmi Jizerek, začíná na jejich jižních svazích a končí pod svahy severními a celkově měří asi 15 km.
Jenže my začneme naopak hned ve Ferdinandově, který už známe z naší minulé návštěvy. Východiště naší dnešní společné cesty je shodné s minulým výletem. Víme tedy, kde můžeme nechat zaparkované auto nebo kudy se na začátek cesty dostaneme od autobusu či železnice z Hejnic.
Z Ferdinandova tedy nastupujeme tentokrát na modrou značku a stoupáme příjemnou cestou podél Bílého (Malého) Štolpichu k vodopádům. Těch je, kromě mnohých drobných kaskád, na toku potoka hned několik a záleží jen na nás, u kterého z nich se chceme zdržet. Až je uvidíte, možná pochopíte, proč nejraději chodím po horách sám. Často si u nějakého vodopádu či kaskády sednu, pozoruji je, fotím a rozhodně nikam nespěchám. (Moje manželka po jedné takové zkušenosti poznamenala, že na příští výlet si bere knížku, kterou jistě stihne přečíst, než si vodu nafotím.)
Na samém začátku našeho stoupání od modré značky odbočuje vlevo do svahu neznačená cesta zvaná Slepá, po níž po krátké chvíli dojdeme k Matlachovu kříži, kde se v lednu 1995 zastřelil nemocný čtyřiadvacetiletý student. Jak je vidno, staletá tradice pomníčků a památečných křížů v Jizerkách pokračuje i v novodobých dějinách. Tato cesta pokračuje souběžně s naší plánovanou modrou, tentokrát však po druhém břehu Bílého Štolpichu, nakonec se obě cesty spojují nad jedním z vodopádů. Obě cesty lemují skalní věže, z nichž některé jsou pro horolezce zdolatelné většinou po několika různě náročných výstupových cestách. Vzhledem k tomu, že na těchto věžích ptáci obvykle nehnízdí, jsou skály k lezení dostupné celoročně (pozor, při výstupu se předpokládá zkušenost s lezením na skalách a standardní jištění).
V průběhu stoupání si určitě všimnete několika ptačích budek připevněných na kmenech stromů lemujících cestu – ostatně nacházíte se v ptačí oblasti. Po pravé straně cesty budete míjet Weberův kříž. Tentokrát to není připomínka neštěstí, nýbrž vděku. Za kamenem se zde před pytláky schoval lesník Weber, díky čemuž neplánované setkání přežil, neboť zůstal nespatřen. Mohl se tedy pokojně vrátit domů, kde se mu právě narodila dcerka.
Modrá stezka se nám několikrát zaklikatí a dovede nás až na Bílou kuchyni. To už se ocitáme na jedné z Jizerskohorských hřebenovek. Odbočujeme na žlutou cestu, po které se přes Hřebínek a Točnu dostaneme na rozcestí pod Ptačími kupami (1013 m n. m.). Výstup na Ptačí kupy jde po červené, která je též součástí hřebenovky. Pozor, místy se značka ztrácí v džungli keřů či se nenápadně schovává na některém z kmenů! Výstup na Ptačí kupy je chvílemi značně náročný, zvláště po dešti. Vlevo ve směru výstupu, ovšem značně mimo cestu, jsou dvě zajímavé připomínky na události dávno minulé. Asi 160 metrů od počátku výstupu (rozhraní žluté a červené) je vlevo od cesty do skály vsazena trojúhelníková Tabulka tří přátel, kterou sem na znamení nerozlučného přátelství ukryli kamarádi Erst Elstner, Franz Peuckert a Alfred Wildner z Raspenavy. Asi o 350 metrů dále ve směru výstupu (opět po levé straně od červené značky) je pak na skále připevněn Mützelův obrázek. K němu se váže příběh pytláky do krku postřeleného lesníka Mützela. Navzdory vážnému zranění a silnému krvácení přežil, a to díky též přítomnému adjunktovi Michlerovi, který mu pomohl sejít do Ferdinandova, kde mu lázeňský doktor z Libverdy střelu z krku vyňal. Z Ptačích kup přehlédnete Ještědský hřbet, Lužické hory, Frýdlantský výběžek, Jizerky a Krkonoše.
Pokračujeme na Holubník (1071 m. n. m.), který se pyšní skalní vyhlídkou s křížem. Je to výjimečné místo, z něhož dobře přehlédnete vodní nádrž Bedřichov i Josefov. Místní znalci tvrdí, že je prý vidět i nádrž Souš. Holubník nabízí díky vrcholové skále ještě lepší kruhový rozhled než Ptačí kupy. Z Holubníku se přes jeho sedlo a Bílou smrt dostaneme na další rozcestí, kde se napojíme na zelenou značku Kristiánovského chodníku, která nás dovede na rozcestí Žďárek. Zde se chytíme žluté značky. Po ní se přes rozcestí u Tetřeví boudy vypravíme směrem dolů po nám již známe Štolpišské silnici, která nás dovede zpět do Ferdinandova.
K Bílé smrti se váže příběh tří mužů, kteří se v zimě vydali na výlet z Liberce do Kristiánova. Zde se v místní hospodě značně posilňovali a za tmy začali stoupat na Holubník, odkud chtěli nakonec na saních sjet do Ferdinandova. Radostný výlet se změnil v zápas o život, neboť poutníci se za tmy a značné zimy brodili hlubokým sněhem. Dva z přátel zanechali třetího na saních zabaleného do kožichu a vydali se pro pomoc do údolí. Po celonočním bloudění nakonec našli cestu k lidem a i pro třetího poutníka vše nakonec dobře dopadlo. Noční dobrodružství rozšafných pánů, které připomíná pan Nevrlý ve své Knize o Jizerských horách (a můžete si jej pod heslem Bílá smrt vyhledat i na české Wikipedii), je navíc zachyceno v terénu na cedulce s německým veršováním (které do češtiny převedl autor zmíněné knihy):
V zimní noci za jekotu bouře,
zuřící kdys tu, na této hoře,
zmizeli tři poutníci pod sněhem
a nevěděli vůbec, kudy ven.
Až po hodinách, propadlí zlým úzkostem,
nalezli zas cestu k lidským bytostem.
Pamatuj proto, poutníče, že v klínu těchto hor,
přečasto bývá zima lítý tvor!
Cedulku i příběh však doopravdy doceníte, když se na toto místo, které je pod Bílou smrtí (1010 m. n. m.), dostanete za soumraku dne, kdy do nosu kouše mráz a okolní kopce jsou bohaté na sněhové závěje. Ale protože putujeme tentokrát v létě, jsme celkem v bezpečí a klidu.
Popsaná cesta měří asi 14 km, nastoupáte na ní 650 metrů, které na druhé straně opět vyklesáte. Cesta se dá pohodlně zvládnout za 5 hodin. Závěr si můžete zpestřit ještě odbočkou po červené na jednu z nejhezčích severních vyhlídek jménem Krásná Máří. Pokud se pak vrátíte na rozcestí nad Štolpichem, prodloužíte si cestu o další 3 km a necelou hodinku putování. Trasu jsem procházel se synem v pozdním létě na počátku září. Většinu cesty budete před přímým sluncem schováni pod stromy, pouze hřebenovka vás vystaví sluneční výhni.
Tabita 2/2021