Alena Šelongová
V neděli večer jsem se vracela autem domů, silnice u nás v horách byla samý led a teploměr ukazoval -10 °C. Nemám ráda zimu, ale vím, že je svým způsobem důležitá, ale sotva zima začne, už se těším na jaro.
Dnes je krásný den, sluníčko svítí, -10 se scvrklo na -0,6 °C a z okna obývacího pokoje to vypadá, jako by začínalo jaro. Vím, že v noci možná opět bude hluboko pod nulou, ale vím, že to jednou skončí a přijde jaro. Moc se na něj těším. Mám ráda teplo a ráda chodím k večeru na terasu, kde je mi moc příjemně. Teď na terasu nemůžu, ale můžu něco jiného, můžu být v Boží přítomnosti všude tam, kde jsem. Není to úžasné?
Někdy to je tak i v životě. Nemáme rádi, když je „mínus deset“ ve vztazích, nemáme rádi problémy, nečekané věci, prostě nemáme rádi tlaky, které nás často tlačí tam, kam nechceme.
1K 6,3-4 říká: „Nikomu nedáváme v ničem důvod k pohoršení, aby tato služba nebyla pohaněna. Ve všem se představujeme jako Boží služebníci: v mnohé vytrvalosti, v souženích, v tlacích a v úzkostech.“
Je zvláštní doba, člověk si svým způsobem není jistý, co bude, zdali bude mít práci, zda bude mít dostatek prostředků k životu, zda nechytí ten zastrašující a stresující Covid-19. Kolem nás někteří lidé umírají a ti, co žijí, se bojí.
Je krásný den. Jak je to nádherné, když se člověk nemusí bát a může se spolehnout, že Ježíš je s ním tak, jak byl s Gedeonem, jak je se všemi, kteří ho znají a důvěřují mu.
Důvěřujte Ježíši a žijte jako Boží služebníci, nepohoršujte jiné ani se nepohoršujte sami, i když přijdou soužení, tlaky a úzkosti. Buďte vytrvalí a zakořenění v Kristu.
Tabita 1/2021