Radka Cafourková

Tady voní káva! – nejprve mi to blesklo hlavou, pak jsem to i vykřikla.

„No, já jsem ti chtěl udělat radost…“ Můj drahý mi na uvítanou uvařil čerstvou překapávanou kávu.

Vrátila jsem se po několikadenním pobytu u maminky na Ostravsku. Mí blízcí již vědí, čím mi nejvíce udělají radost po takovém návratu, kdy jsem několik dní pryč. Uklizenou kuchyní. To znamená, že ve dřezu není hromada špinavého nádobí, ale je pokud možno prázdný, a linka není přeplněna věcmi všeho druhu. A teď tu ještě navíc mám takový bonus! Voňavou čerstvou kávu!

Nevím jak vám, ale mně vůně kávy evokuje pohodu domova. To uvolnění a klid, kdy se člověk pohodlně usadí, vezme si hrneček a labužnicky si užívá chuť, vůni i pohodu a relaxuje.

Pamatuji si ještě, když jsem byla malá a dědeček si kávu mlel ručně ve svém mlýnku. Nejprve v tom dřevěném se šuplíčkem, pak v tom elektrickém. To byl vždycky téměř obřad. Děda si vždy vše vzorně připravil předem. Měl takový zvláštní „kávový“ pevný papír, na který vždy umletou kávu vysypal a vyklepal speciální špachtličkou, a pak ji z toho papíru opatrně sesypal do hnědé skleněné lahvičky s broušeným špuntem určené jen a jen na mletou kávu. Já jsem jej ráda pozorovala a užívala si tu obřadnost i vůni.

Můj milý mi chtěl udělat radost a věděl čím. To je důležité. Protože pak teprve to má ten správný výsledek. Když máte „jenom“ záměr udělat radost a netrefíte se, pak to ztrácí onen kýžený efekt. Těšíte se na nadšenou reakci, a ony jsou z toho nakonec jen rozpaky. Je potřeba toho druhého opravdu dobře znát. Vnímat jeho potřeby či radosti. Umět si dělat vzájemně radost je v mezilidských vztazích velmi důležité nebo alespoň obohacující.

Existují však lidé, kteří to skutečně neumí. Máme kamaráda, který to vůbec nechápe. Víme, že má moc rád Jesenku. Jednou jsme na ni v obchodě narazili ve slevě, tak jsme mu ji koupili. Jen tak. Prostě pro radost. A když jsme k němu šli také právě na to voňavé kafe, chtěli jsme ho Jesenkou překvapit a potěšit. Vůbec nechápal, co se děje. „Já jsem ji chtěl? Já jsem chtěl, abyste mi ji koupili?“ „Ne, to jsme ti koupili jen tak, pro radost. Jsme si na tebe v obchodě vzpomněli.“ „Jen tak? Pro radost?“ nechápal. Když jsme mu tedy plni rozpaků pak navrhli, že si ji nemusí brát, že si ji klidně necháme, tak to byl hned proti, že Jesenku chce, že ji má moc rád a že už ji dlouho neměl a že děkuje. No, jak malý. Jeho manželka nám pak vysvětlovala, že on to skutečně nechápe, že jeho to v životě nikdy nenapadlo něco koupit druhému jen tak pro radost. Vysvětlovala, že když už něco nakupuje pro ni či pro děti, tak to prostě musí být napsáno na papírku a pokud to tam není, není důvod tu věc druhému kupovat. Čili pokud od něj někdo z rodiny chtěl nějaký dárek, musel si říci jaký. Připadalo nám to tak nějak smutné. V podstatě je okraden o tolik radosti. Jednak té, kterou může darovat, a také té, kterou může být obdarován. Ovšem, asi o tom nemá ani tušení, že takové radosti existují. Pokud ale nejste takový případ, dělejte si malé radosti. Nejlépe aspoň každý týden jednu.

Tabita 1/2021