Uvažovala jsem, komu bych si mohla ve svém trápení s manželem vylít srdce. Byla jsem tak plná svých rozbouřených citů, že se mi zdálo, že prasknu, pokud to nebudu moci někomu říct. Možná Dádě, ona se mi svěřuje vždycky. Bezpočtukrát jsme probíraly situaci jejího manželství a potíže s výchovou dětí. Určitě by mě vyslechla. Jenže Dáda by byla ke mně tak loajální, že by mi to bylo k ničemu. Asi by házela blátem po mužích obecně, toho mého nevyjímajíc. Vynášela by přehnané soudy a nabádala mne ke vzpouře. To je to poslední, co bych potřebovala. Dádě nic neřeknu.
Co třeba mamince? Neměla bych zavolat mamince? No to už vůbec ne. Je celkem pravděpodobné, že by se radovala, že na její slova přece jen došlo. Týden před svatbou mi totiž trpce vmetla, že se stejně do roka rozvedeme. Nikdy nesouhlasila
s mužem, kterého jsem si vybrala, a neváhala to při každé příležitosti dát najevo nám oběma dohromady i každému zvlášť. A já nejsem přesvědčená, že jsem u konce našeho manželství. Ani náhodou. Budu bojovat. Ale nejdřív se potřebuju svěřit, vypovídat a nechat se politovat.
A tak jsem se vydala na dlouhou večerní procházku do parku kolem hradu Špilberk, abych to mohla všechno říct a asi se i vybrečet Bohu, který vždycky a všude slyší. Zatím vždycky mi pomohl. Vždycky mi odpověděl. I když to bylo samozřejmě skoro pokaždé jinak, než jsem čekala, a taky ne hned. Často jsem musela jeho stanovisko luštit. Potřebovala jsem dýchat zhluboka a získat odstup od sebe samé, protože jsem byla tak upnutá na své řešení, na svůj výklad sebe a světa, že jsem nic jiného ani slyšet nedokázala. Někdy mě musel nechat, abych se nejdřív pěkně sama potrápila a vyměkla. Není neobvyklé, že mi to chvíli trvá, než pustím svoji kostičku, kterou jako malý mopslík zarputile svírám. Často si pak připadám hloupě, když zjistím, že zatímco upřeně zírám na pevně zavřené dveře, vůbec si nevšímám těch dokořán otevřených, které mne zvou ke vstupu hned vedle.
Bylo to tak správně, protože jsem neměla dojem, že by mne ten tichý vnitřní hlas, jímž ke mně Bůh hovořívá, podněcoval ke vzpouře, i když se mne zastal. Laskavě mne utěšoval pokojnými výhledy do kraje a rozveseloval vtipnými výjevy ze života sýkorek. Ani se mi nezdálo, že by mi vyčítal, koho jsem si to vzala, že on mi doporučoval toho vnuka známé paní řeznice, co šel studovat práva. Myslím, že jsem porozuměla Boží odpovědi na své zoufalé volání jako výzvě vpřed. Něco jako apel, abych zanechala starých způsobů a nebála se růst. Abych hledala nový životní rytmus, protože můj život se posunuje do nové etapy. Zahřálo mne vědomí, že v mateřské roli mám splněno a snad s pochvalou. Ne že bych pro dcery už nebyla důležitá nebo je ještě nemohla povzbuzovat, ale už je to na nich. Jsou dospělé. Jak tak na ty své holčičky koukám, neodvedla jsem vůbec špatnou práci. Vyrostly z nich báječné mladé ženy. Teď tedy nastává čas, kdy bych se měla zase víc věnovat sobě. Nikdy mě nenapadlo, že mezi maminkou a babičkou je ještě nějaký časový prostor! Jak se to žije? Tenhle úhel pohledu mne opravdu zaujal. Najednou mi nepřišlo těžké pokusit se žít nějak jinak. Třeba bych nemusela spěchat po práci hned domů, abych se starala
o domácnost. Třeba bych mohla pustit z rukou otěže hospodyňky, protože už není zapotřebí, abych je tak pevně svírala. Třeba bych se mohla pustit do nových věcí. Ať už těch, které jsem si celá léta odpírala, protože na ně nebyl čas, energie ani peníze, nebo nějakých nových, jaké mi dosud ani na mysl nepřišly. Možná že bych mohla přitom i něco zhubnout. Podnikat cokoli, abych zhubla, by mne opravdu nebavilo. Všechno se ve mně vzpíralo při tom pomyšlení. Ale něco podnikat a přitom zhubnout, to mi nevadilo. Co to tedy bude?
S velkou úlevou jsem si uvědomila, že Bůh naprosto obrátil úhel mého pohledu. Sundal mi černé brýle, kvůli nimž jsem viděla svůj život v tragických barvách. Poskytl mi možnost najít nové životní perspektivy, nové vrcholy ke zdolávání, nové cesty či nové dveře zajímavých příležitostí. Zaplavila mne vděčnost. Copak jsem nevěděla, že je dobrý?
Z knihy Středověk mého života, KNA 2015
Hana Pinknerová