Zítra ráno mám s dětmi vyrážet na jednu křesťanskou akci. Dcery se na to celé prázdniny těší. Bude tam program i pro ně, najdou si nové kamarády. Bude to pod stan, který jsme pro tuto příležitost koupily. Přemýšlíme, co všechno musíme mít s sebou, nakolik si tam i něco uvaříme… To by je prý moc bavilo.
Samozřejmě mám i trochu obavy. Sama s dvěma dětmi pod stanem jsem ještě nebyla. Jenomže pozdě odpoledne, když jedu natankovat, zjišťuji, že mi „nějak nefunguje“ spojka. Místo na benzínku mířím do servisu, který – kdybych jela tankovat, až nebude takové horko – už by byl zavřený. Sice mají plno práce, protože jsou před dvoutýdenní dovolenou, ale pokusí se večer nebo ráno to provizorně vyřešit. Pokud to nepůjde provizorně, tak budu muset počkat, až se vrátí z dovolené. Nemohly bychom odjet.
Rozesílám SMS a zprávy s prosbou o modlitbu. Pevně věřím, že se to povede, protože tento typ komplikací před požehnanými akcemi znám. Dokonce jdu dokoupit ještě nějaké potřebné věci a pokračuji v balení. Není toho málo.
Ale čas běží, je půl osmé večer a pán ze servisu nevolá. Na chvíli jako by mě neochvějný klid a důvěra opustily. Připadám si jako Petr, který si to vesele vykračuje po vodní hladině – jenže najednou přijde vítr, vlna – a on dostane strach. Kdyby ho nedostal, tak se nezačne topit.
A mně se do těch rozporuplných pocitů najednou začne mísit i úsměv. Napadá mě, jak bych na tuhle situaci mohla reagovat. Nebo jak bych na ni bývala reagovala ještě možná před pár lety. Třeba: To je úplně v háji. Celé léto se na to těšíme, a nakonec nikam nepojedeme. Nebo: Přesně to jsem čekala, vždycky se něco stane, zase nějaká komplikace jako vždycky. Nebo: Já jsem taková chudinka, proč mám pořád takovou smůlu? A co ty děti? Tak moc se těšily a nic… Nebo bych horečnatě začala shánět jiný způsob, jak se tam dostat. Pobrat spacáky a stan do MHD by asi úplně nešlo a taky tam nic moc nejede… Taky bych mohla vymyslet několik možných scénářů, co udělám, pokud se nepodaří auto opravit.
Jenomže taky si mohu říct, že prostě budu důvěřovat. Zrovna dneska ráno na mě při úklidu vypadl papírek, který jsem si kdysi někde psala, a na něm stojí, že nejhorší věc, která se mi v životě může přihodit, je, že by všechno šlo podle mě. Anebo že zlo kolem mě mi ubližuje pouze tehdy, když na ně reaguji špatně: strachem, nepokojem, smutkem, rezignací, živením hořkosti v sobě. Že nezáleží tolik na okolnostech, ale na mojí vnitřní reakci na ně.
Pocity smutku, beznaděje i rezignace moc dobře znám, a tak jsem vděčná za důvěru, kterou prožívám. Napomůžu jí tak, že nepřestanu balit a vše si přichystám, abych to už jen dala do auta. Až v situaci, kdy by to nešlo, budu hledat jiné řešení. A jsem vděčná, že se to nestalo včera, kdy jsme byly s dvěma z dcer na celodenním výletě v autě. Nebo že se to nestalo zítra odpoledne. Že jsem zastihla servis. To vše jako by mě ujišťovalo, že On má vše ve svých rukách.
V půl deváté ráno mi přichází SMS: auto je opravené, můžete si pro ně přijít. A jako „bonus“ dostávám informaci, že tato provizorní oprava stačí a že není třeba kupovat nový válec pod spojku. Na akci jsme přijely jen o pár hodin později, než jsme měly v plánu, a o nic jsme vlastně nepřišly. Z těch několika dní a mnoha informací a darů bych možná vypíchla jednu, která je pro mě v tento moment nejzásadnější: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“.
Psáno pro Konzervativninoviny.cz
Použito s povolením
Tabita 3/2023