Pavlína

Vytvořili jsme si režim, který nám vyhovoval. Bydlíme v domku se zahradou, kolem jsou lesy. Procházky našimi známými stezkami byl takový rituál téměř za každého počasí. Někdy se přidal i syn, ale ne moc často. Trochu mě to mrzelo, ale co se dá dělat. Se sestrami ho to nebaví. On už je přece velký kluk. Stále jsme si zpívaly. Holky to milovaly, uměly hodně písniček. Díky dceřině hendikepu jsem poznala spoustu nových přátel mezi rodinami dětí s Downovým syndromem. Když se podívám zpátky, jak jsem na začátku, v porodnici, propadala téměř beznaději, že mám dceru s mentálním postižením, a když vidím tu realitu teď, musím být opravdu Bohu vděčná. Stojí to za ty těžkosti, protože vždy, když dovolím Bohu, aby to vedl, On mě nezklame. Posiluje to moji důvěru v Něho. On pro mě nikdy nechtěl nic zlého. V jeho blízkosti je vždy láska.

Viděla jsem svůj život do budoucna v péči o rodinu a dceru, v zajištění chodu domácnosti a volného času dětí po škole. Než přišel den, který změnil úplně všechno. Přišel bez varování, bez náznaku, že se k něčemu takovému schyluje.

Mrazivý slunečný lednový den, nedlouho po obědě. Vyrážíme s holkami na krátkou rychlou procházku, protože později už nám to nevyjde. Mladší dcera má angličtinu pro mrňousky, tak musíme asi za půl hodiny nasednout do auta a odjet. Dvacet minut venku bude stačit. Vyběhneme kousek na protější kopec a půjdeme zpět. Ušly jsme asi sto metrů a za zády slyším volání. Otočím se a vidím starší paní jen ve svetru, jak na mne mává. Není jí rozumět. Tak zastavujeme a čekáme na ni, než nás dojde. Holky si kreslí tyčkou do sněhu. Během času, kdy s paní hovořím, se má starší dcera vydala napřed. Asi ji to kreslení přestalo bavit.

Nebojím se, cestu zná, doběhneme ji. Rozloučím se s paní a s mladší dcerou běžíme po cestě nahoru. Je to samá zatáčka, takže daleko dopředu není vidět. Volám do lesa, ať na nás starší dcera počká. Nic. Les je úplně tichý. Jako by tudy nikdo nešel. Cesta je zmrzlá, stopy nejsou vidět. Volám manželovi, ať přijede. Volám mamince, ať si přijde pro mladší dceru. Má to sem kousek, bydlíme spolu v domku. Volání na dceru je bez odezvy. Modlím se, stále se modlím. Volám k Bohu, aby ji ochránil. Vždyť ji zná nejlépe. Ví o všem. Věřím, že má svého anděla, který ji chrání. Tyto děti musí mít Boží ochranu, když jsou omezeny v oblasti rozumu. Běhám, volám, hledám, co se to děje? „Jak to, že ji nemůžu najít! Tak rychlá přece není, nemohla dojít tak daleko!“ To ticho je tak děsivé.

Maminka při návratu z lesa uviděla stopy, které z cesty odbočily dolů. Pouštím se po nich, běžím, jsou to určitě stopy mé dcerky. Nechápu, že se pustila kamsi do neznáma, tak těžkým terénem. Ale co už. Určitě ji někde doběhnu. Stále volám. Křičím, aby mě slyšela, zastavila, počkala na mne. Stopy najednou končí v zamrzlém potoce. Je v něm vody asi tak po kotníky. Dobře, když chci na druhou stranu, musím do vody. Ale na druhém břehu stopy nejsou. Co je to za hloupost? To šla jako vodou dál? No, doufám, že to neodskáče nějakým prochladnutím. Kam dohlédnu, nic nevidím. Ani stopy, ani dceru. „To přece není možné. Musí někde být!“ Běžím podél potoka a hledám stopy po obou březích… 

A vtom jsem ji uviděla. Pod vyhloubeným splávkem se pod ní probořil led. Přišla jsem pozdě. Držím v náručí svoji milovanou dceru a vím, že už tu se mnou není. Nic už nejde udělat, vrátit zpět, rozhodnout se jinak. Nechci ji pustit, nechci se jí vzdát… To přece není možné, toto není můj život, to nejsem já, to není pravda! To je nějaká halucinace… 

Už nepomohlo nic. Několikahodinové oživování, připravený vrtulník, modlitby ani zoufalé volání k Bohu o zázrak vzkříšení. Bůh si ji nechal u sebe. V lepším světě.

Myslela jsem, že umřu s ní. Že ta bolest nejde přežít. Že se s ní nedá žít. Že už není důvod žít. Nebylo ve mně nic, co by nebylo zničené bolestí. Ani jedna buňka v těle. Nebyl důvod ještě být.

Všechny další dny byly v Boží režii. Postaral se o všechno. Rozloučení v kostele bylo krásné, plné naděje na shledání, až jednou i my opustíme tento svět. Po devíti letech v naší rodině jsme dcerku museli vrátit Bohu. Nic nám tady nepatří, ani naše děti. Prožívala jsem ty první měsíce, jako bych kráčela za Ježíšem po vodě jako Petr. Musela jsem se dívat na Něho a věřit Mu. Protože kdykoliv jsem na chvíli zapochybovala, začala jsem tonout v moři bolesti a slz. Mocné byly modlitby a přímluvy těch, kteří na nás mysleli. Jsem za ně nesmírně vděčná. Držely nás při životě.

Na Boha se nezlobím. Za zlé věci na světě nemůže On. Jsem vnitřně vděčná, že vším, co přichází, mohu projít s Pánem. Že On je Skála, která se nepohne, že On je Věrný, Milující a Milosrdný. A mám v Něm stálou naději. Naději, že znovu obejmu svoji milovanou dcerušku, že nás už nic nerozdělí. Mám naději, že je o ni postaráno, že jí nic nechybí, že v Božím království slzy ani bolest nejsou.

Pravím: „Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych, usadil se jinde. Ano, daleko bych letěl, pobýval bych v poušti, spěchal do bezpečí před náporem větru, před vichřicí.“

Žalm 55,7–9

Příběh z knihy Nadějeplná (Ty jsi Bůh, který je věrný)

Vydalo Inspiramo

Knihu lze objednat na  https://inspiramo.cz/

tabita 3/2023