Saša Štěpánovský,
kazatel KS Kutná Hora
Tak jako každé ráno, i dnes se oddávám rannímu běhu se psem a snažím se z toho vytvořit zdraví užitečnou preambuli nového dne. Bohoslužba začíná až za několik hodin, a tak si užívám svůj úporný poklus, nad kterým by se skuteční běžci pravděpodobně potutelně usmívali. Snaha o napodobení běhu je naštěstí přerušována častými zastávkami Belly, což je naše natvrdlá, avšak velice přítulná čivava, kterou nadšeně zdraví všichni psi a děti v Kutné Hoře. Klusající Bella občas nekompromisně zabrzdí, udělá stojku na předních tlapkách jako pes v cirkuse Humberto a během akrobatického pochodu vyčůrá do trávy SMS pro jednoho ze svých psích kamarádů. Pro mne vítaná příležitost na chvíli se vydýchat a popřemýšlet, jaký zvolit úvod dnešního kázání, které má být o naději.
Při jedné takové osvobozující zastávce spatřím přátele z církve. Stojí ke mně zády, a tak mě nemohou vidět. A možná, že ani nevidí nádhernou duhu, které se nad nimi právě objevila. Jsou příliš blízko velikým domům, stojícím před nimi. „Vidíte tu nádhernou duhu?“ volám nadšeně. Otáčí se a nechápavě hledí na nebe. „Musíte jít blíž ke mně, domy vám zakrývají výhled,“ vysvětluji udivené dvojici. No vida, stačilo udělat pár kroků správným směrem a hned bylo jasné, z čeho jsem v takové euforii. Loučím se s nimi a v poklusu přemýšlím o tom, že duha je v Bibli popisována jako symbol Božího milosrdenství a věrnosti. Někdy se stává, že naše starosti a úzkosti jsou veliké jako domy v naší čtvrti. Stojíme-li blízko nich, s pohledem upřeným pouze na ně, může nám zmizet jistota Boží přítomnosti. Může se nám stát, že zapomeneme na skutečnost, že se nad námi klene Boží milosrdenství. Je třeba poodstoupit a podívat se z perspektivy Božího slova. Udělat ve víře krok směrem k našemu nebeskému Otci, pohlédnout vzhůru, a tak znovu nabýt jistoty, že Bůh o nás ví a stále je s námi, přestože to právě necítíme nebo nás přemáhá strach a nejistota. Možná potřebujeme někoho, kdo nás vezme kolem ramen, ukáže nahoru a řekne: „Podívej!“ Nebo máme my někomu jinému takto přinést naději, ať již Boha zná, nebo zatím ještě ne. Pokud dnes budeme na bohoslužbě zpívat o tom, že Boží milosrdenství se nad námi klene tak, jako je nad námi vysoko nebe, pořádně se do toho opřu, činím předsevzetí pod vlivem události.
Z ušlechtilých a hlubokomyslných úvah mne vytrhuje prudké zaškubnutí, komický pochod na předních packách a další SMS. Však už bylo na čase, sotva dech popadám. Co jsem to vlastně…? Aha, úvod k dnešnímu kázání o naději. Vždyť už to mám! A vsadím se, že tentokrát nikdo podřimovat nebude! Možná…
Tabita 3/2023