Bronislav Matulík, kazatel Církve bratrské
Před dvěma lety, dva týdny poté, co naši zem zasáhla pandemie, mi telefonovala známá a ptala se mě, zda mám informace o tom, jestli někdo z naší církve onemocněl nákazou koronaviru. Bylo jaro roku 2020 a nikdo z nás netušil, co přijde. Dotyčná se v tu chvíli ale neptala ze soucitu, zajímalo ji to z jiného důvodu, dostalo se k ní totiž proroctví o tom, že opravdových křesťanů se covid-19 nedotkne. Nejprve mě napadlo, že je to apríl, ale protože se ještě v kalendáři psal konec března, proroctví muselo být myšleno bez legrace vážně.
Odpověděl jsem, stejně vážně, že žádné informace o onemocnění členů našeho sboru ani statistiku nemocných či zemřelých z jiných sborů, farností a církví na nový typ chřipky nemám, snad jen, že se někteří ocitli v karanténě.
Ale hned nato jsem pověděl, že ve zjitřené době se takových proroctví vynořuje mnoho a že jsou samozřejmě naprosto falešná. Nedovedu si totiž představit, že by před 100 lety mezi minimálně 50 miliony oběťmi španělské chřipky nebyl žádný věřící v Krista anebo že by na frontě první či druhé světové války nepadl ani jeden opravdový Ježíšův následovník. A dodal jsem, že jako křesťané jsme součástí celého světa a že rozhodně nemáme větší imunitu než kdokoliv jiný. Stačí si také vzpomenout na záplavy z let 1997 nebo 2002, tehdy i naše modlitebny a kostely byly zality vodou. Podstatný rozdíl oproti lidem žijícím bez Boha na světě je ovšem v tom, že naším jediným potěšením v životě i ve smrti je, že nepatříme sami sobě, ale že náležíme našemu věrnému spasiteli Ježíši Kristu, jak nás učí Heidelberský katechismus. Známé na opačném konci vln se zjevně ulevilo.
Položil jsem telefon a oznámil „nadějné proroctví“ své rodině, což bezprostředně komentovala naše dcera slovy: „Tak to máme v suchu.“ Mě ovšem pojala pochybnost, jestli se mohu považovat za tak dobrého křesťana, abych se nemusel bát nemoci či jiného neštěstí? To už by byl ovšem skutečně apríl.
Teď ale vážně, potřebujeme se držet živé naděje a pravdivé víry. V tom bych vás rád povzbudil. Jako děti Boží se nemusíme uchylovat k líbivým proroctvím, ale smíme své životy vkládat do ruky nebeského Otce. Vždyť bez jeho vědomí nám nespadne ani vlas z hlavy, třebaže nám vlasy padají denně! On je naše útočiště i pevná tvrz.
A smíme se jistě povzbuzovat i slovy žalmu, který naše starší bratry ve víře židy i nás křesťany provází v časech nebezpečí po tisíciletí: Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“ Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost. Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne, moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne. Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového. (Žalm 91,1-7)
Po dvou letech zkušeností s pandemií je už mnohem jasnější, jak je tomu s naším křesťanstvím a nemocí, která doopravdy zachvátila celý svět včetně lidí důvěřujících Bohu. Vím například, že v loňském roce v České republice zemřelo nejvíce lidí od druhé světové války. Stejně tak víme, že veliké množství členů sborů a církví skutečně onemocnělo. Většina se uzdravila, někteří dokonce „vstali z mrtvých“, i když je už lékaři chtěli odpojit od přístrojů, ale některé jsme také pohřbili, staré i mladé.
Dodejme nakonec, že biblická zaslíbení včetně tak nádherného 91. žalmu nebyla napsána jako test naší silné či slabé víry, ale jako svědectví a povzbuzení, kterého se můžeme radostně držet. Protože skutečně mnozí přečkali nákazu i hrůzy noci bez úhony ve stínu Všemohoucího, dokonce jich vždy byla a bude naprostá většina. A co ti ostatní opravdoví křesťané, kteří zemřeli? Zakoušejí, co oko nevidělo, ucho neslyšelo a na mysl lidskou nevstoupilo, neboť právě to připravil Bůh těm, kteří ho milují.
Tabita 2/2022