Jana Frantíková

Sešly se na kafe dva manželské páry v seniorském věku. Jeden z mužů se zeptal toho druhého, kde byli letos na dovolená.

 „Počkej, jak jen se jmenuje to, co roste a má trny. No, víš, co myslím, taky to kvete…“

 „Myslíš růže?“

„Jo, jasně. Hej, Růžo,“ obrátí se na svou ženu, kde jsme byli letos na dovolené?“

Když manžel vyprávěl jeden z mála vtipů, co si pamatuje, děti se zasmály, já také, ale trochu ve mně zatrnulo. Jeden z velkých strachů stárnoucích lidí je, že začnou zapomínat, a mně se stáří blíží.

V mojí původní rodině bylo zvykem, že jsme si vyprávěli příběhy, které se nám staly a u kterých jsme všichni byli. Manžel zpočátku nemohl pochopit, proč mi táta vypráví příběh, ve kterém jsem také figurovala: „Vždyť jsi u toho byla. Stalo se to i tobě, proč ti to táta vypráví?“ Vyprávěl to proto, abychom si připomínali, co jsme spolu zažili a jak nám bylo spolu fajn. Také to tak dělám. Je to jako když si prohlížíte fotografie, ale pak nemusíte uklízet alba. Je důležité si připomínat hezké věci, které se nám v životě staly. Protože pak víme, že jsme měli hezký život, i když v něm byly některé okolnosti, které bychom si mohli odpustit. V mnoha mých příbězích hraje hlavní roli Hospodin. V příbězích mého tatínka také. Když tatínek studoval vysokou školu, udali jejich rodinu sousedé, že jsou politicky nespolehliví. Tatínka z vysoké školy vyhodili a poslali pracovat do dolů. Táta byl vyučený zámečník, manuálně nesmírně šikovný, a tak se pro něj našlo místo na povrchu. Když se situace trochu zklidnila a mohl se za rok vrátit do školy, měl v kapse peníze na zbylé roky studia. Táta tento příběh vyprávěl jako příběh Božího dobrodiní. A takových příběhů bylo víc. Naučil mě i bratra dívat se do života s důvěrou a vidět Boží ruku i za nepříjemnými životními zkušenostmi. A také si znovu a znovu připomínat, co dobrého Bůh v našem životě udělal. Předal nám chuť povídat si o tom spolu navzájem, vyprávět to druhým… Protože pak to nezapomeneme. Ani v mládí, ani ve stáří. Protože pak jistotně víme, že Bůh je dobrý. Nejsem sama, kdo přišel na to, jak je důležité sdílet se o Božím jednání. Nejen Izajáš nám to také říká: „Budu připomínat Hospodinovy milosrdné činy, Hospodinovy slavné skutky – za všechno, co nám Hospodin prokázal; prokázal domu Izraele mnoho dobrého, prokázal jim to podle svého slitování a podle svého hojného milosrdenství.“ (Iz 63,7)

Tabita 1/2022