Tentokrát s Miloslavem Nevrlým
aneb Když se zjara probouzejí jizerské bučiny
Petr Plaňanský
Minule jsme se rozloučili s našimi nejvyššími horami proto, abychom společně přeskočili Jizerský důl směrem na západ a začali objevovat nevšední krásy západněji ležících Jizerek. Tak jako platí, že nikdo patrně už nenapíše půvabnější vyprávění o Krakonošovi než Otfried Preussler, tak nikdo nenapíše krásnější knihu o Jizerkách než Miloslav Nevrlý. Jeho Knihu o Jizerských horách, která se dočkala řady už několika postupně doplňovaných vydání, použijeme jako nesmírně bohatého, poetického a inspirativního průvodce na našich společných toulkách.
Jméno řece Jizeře, podle níž je pojmenováno i naše nejsevernější pohoří, dali už dávní Keltové – Iskara. Patrně to znamenalo „jiskrná“ či „blyštivá“ voda. Jizerské hory (německy Isergebirge, polsky Góry Izerskie), prameniště Jizery, jsou stejně jako Lužice, Krkonoše a Nízký Jeseník pozůstatkem Hercynského vrásnění.
Na západě jsou ohraničeny silniční spojnicí mezi Libercem a Frýdlantem, která hřeben překonává v sedle u Albrechtic u Frýdlantu. Sever hor je ohraničen silnicí, která běží v podhůří od Frýdlantu přes Raspenavu až do Hejnic, kde odbočuje do Nového Města pod Smrkem. Východně jsou Jizerky od Krkonoš odděleny Novosvětským sedlem a údolím Jizery, kdežto na jihu přecházejí Jizerky poněkud pozvolněji k údolí Tanvaldu, Jablonce a Liberce.
Podstatná část pohoří se nachází v Polsku, kde leží i nejvyšší vrchol Jizerských hor Wysoka Kopa (1126 m. n. m.) a je zde celkem 13 tisícovek. U nás je nejvyšším a zároveň nejizolovanějším vrcholem Smrk (1124 m. n. m.) a v české části hor je 15 tisícovek. Za tisícovky jsou považovány ty vrcholy, které mají tisíc a více metrů a zároveň mají prominenci alespoň 5 metrů. (Výraz „prominence“ se používá pro vyjádření převýšení vrcholu od sedla, a to by mělo tvořit alespoň 5 metrů.)
To, co je na Jizerkách naprosto unikátní, jsou Bučiny – tedy husté bukové lesy, které navrhlo samo UNESCO do světového přírodního dědictví. A unikátem jsou i četné náhorní plošiny, které tvoří rašeliništní mokřady, z nichž tu a tam vystupují kompaktní skalní stěny či izolované skalní věže. Na rozdíl od Krkonoš jsou Jizerky mnohem více zavodněné, vodu z náhorních rašeliništních plošin odvádějí mnohé ručeje a potoky, na kterých můžete obdivovat kaskády, malé ale i velkolepé vodopády. I v suchém létě kolem návštěvníka zurčí mnohé stružky a potůčky. Prší-li, je dobré být vybaven nepromokavými botami, protože při chůzi po zarostlém povrchu či v lese bude chodci nezřídka odstřikovat voda zpod bot (a určitě je praktické si přidat do batohu pláštěnku – na horách nikdy nevíte, kdy ji budete potřebovat). Stejně jako sousední Krkonoše, jsou i Jizerky rozvodím dvou moří – Severního a Baltského.
Pokud jde o vodní plochy, tak až do 19. století byly na tocích budovány pouze drobné stavby pro pohon pil a hamrů. Teprve po katastrofální povodni roku 1897 se začaly plánovat a postupně stavět větší vodní díla a přehrady (obdobně tomu bylo i v Krkonoších). Vodním dílům se však budeme věnovat v některé samostatné části našich výletů.
Pohoří patří mezi chladné klimatické oblasti, léta jsou v centrální oblasti krátká a relativně chladná a vlhká, zimy naopak studené a dlouhé. Nezřídka napadlý sníh leží v horách 140 – 160 dní. Náhorní plošina Jizerka patří mezi několik nejvýraznějších chladových kotlin v republice. V zimě roku 1940 zde naměřili neuvěřitelných -42° Celsia!
Naše první jarní putování zasvětíme proslaveným jizerským bučinám. A začneme v Oldřichově v Hájích, kam můžeme, pokud nemáme automobil, z Liberce dojet vlakem nebo autobusem. Než vyrazíme do kopců, stojí za to si udělat krátkou odbočku k jednomu obdivuhodnému plotnovému vodopádu na říčce Jiřici. Z nádraží vyrazíme po žluté značce směrem k jihu, tu opustíme před tím, než začne stoupat do kopců, a vydáme se směrem k autobusové zastávce Na pilách. (Pokud jedeme vozem, můžeme ho nechat na odpočívadle Filipka, které je asi 200 metrů za zastávkou autobusu směrem do lesa). Neznačená cesta, která stoupá do lesa přibližně v třetině vzdálenosti mezi autobusovou zastávkou a odpočívadlem, nás dovede asi po 300 metrech k vodopádům a kaskádám Jiřice.
Doporučuji na toto místo dorazit brzo ráno. Jednak tu pravděpodobně nikoho nepotkáte, navíc budou okolní lesy naplněny radostným ptačím zpěvem.
Tváří v tvář malebnému bublajícímu korytu říčky, které je místy přehrazeno ohromnými balvany, pozorovateli náhle dojde, jak ničivým živlem voda umí být.
Stejnou cestou se vrátíme na původní východiště, rozcestí žluté a modré stezky. Projdeme částí Oldřichova a začneme stoupat do Jizerských bučin. Kousek od místa, kde se nad námi po pravé straně tyčí skalní útvar Kokořík, je levotočivá neznačená odbočka, která nás otočí téměř o 180 stupňů a po téměř 700 metrech nás dovede k jednomu z mnoha jizerskohorských pomníčků. Tento prostý čtyřhranný kamenný pomníček, který se nachází ve svahu asi 600 m JV pod vrcholem Oldřichovského Špičáku, se jmenuje Geisslerova smrt a je jednou z mnoha dalších připomínek toho, jak náročné a nebezpečné bylo dřevorubecké řemeslo. Ten pod Špičákem připomíná smrt dřevorubce, který zemřel v náručí svých tří bratrů, když ho při kácení stromu „trefil šlak“ (mrtvice).
Pokud jsme odbočili k pomníčku, vrátíme se opět na modrou a vystoupáme k hřebenovému buku. Ten kdysi, spolu s nedalekým Křížem na Scheibe, k němuž budeme pokračovat po žluté (Exkurzní stezce), značil starou obchodní cestu z Mníšku do Frýdlantu. Někteří tvrdí, že hlavní přechod hor šel sedlem u Albrechtic, další jsou přesvědčeni o tom, že tím hlavním místem přechodu bylo sedlo Špičáku. Je pozoruhodné, že slovo „scheibe“ má v němčině hned několik významů, nicméně v jizerskohorském dialektu označuje volné, rovné místo bez stromů v lesích (v češtině se tomu asi nejvíc blíží „mýtina“).
Žlutá nás povede stoupáním až na Špičák, přičemž cestou potkáme pozoruhodný skalní útvar, který stojí za zastávku a prozkoumání – kamenný Hřib.
Na vrcholové skalní partie Špičáku (724 m. n. m.) ze severu vystoupáme pomocí železných či do skal vysekaných výstupů, zatímco směrem dolů, jižním směrem, využijeme dřevěných schodků a lávek. Pokud je po dešti, nabádám ke zvýšené opatrnosti, nejspíš to bude všechno hodně klouzat.
Okolí vrcholu, z něhož je nejkrásnější rozhled v zimě či předjaří, kdy jsou koruny stromů ještě holé, je nejen malebné, ale zapůsobí na vás až tajemně – ostatně jako celé jeho okolí. Je to jistě i proto, že právě v okolí Špičáku čas od času řádili jizerskohorští lupiči a v nedalekém okolí měli úkryty ve skalách a jeskyních. Je pozoruhodné, že mnozí žili dvojím životem – spořádaných poddaných a dobrých sousedů, ale občas si na horských stezkách přivydělávali přepadáváním a okrádáním cestujících. A někteří nakonec skončili tragickou smrtí či na šibenici.
Po opatrném sejití z vrcholu dojdeme k rozcestí žluté a zelené. Opustíme nyní žlutou Exkurzní stezku a pokračujeme dále po zelené značce. Po té se nevydáme doleva ke Kančímu vrchu (loňského roku byl uzavřený kvůli četným polomům), nýbrž vyrazme doprava, abychom Špičák obkroužili po jeho západních a severních úbočích, kde nás čeká nejedno překvapení v podobě skalních útvarů. Asi 300 metrů pod zmíněnou odbočkou si musíme dát pozor, neboť zelená cesta prudce uhýbá doprava a je skryta v houští. Dá se tedy snadno přehlédnout. Pokud byste neodbočili včas, pak nejspíš budete chvíli bloudit po lesních stezkách. Ale vrátit se dá vždycky…
Nedaleko před Skalní branou se po pravé cestě nachází skála Guttenbergova, na níž je vytesán letopočet 1905 a nejspíš jde o jméno lesního rady. Projdeme Skalní branou a kolem Temné věže se přes dřevěné mostky dostaneme nakonec zpět k Hřebenovému buku (ten původní padl roku 1903). Jednoduché kryté odpočívadlo pod bukem můžeme využít k posezení a občerstvení a zvážit, zda vyrazíme po zelené dál přes Skalní hrad až do Oldřichovského sedla (což naši trasu prodlouží asi o 2 km) anebo seběhneme po modré zpět na původní východiště naší cesty. Z té můžeme po 600 metrech ještě odbočit na Naučnou stezku Oldřichovské háje a skály a alespoň část si jí projít. Dovede nás, stejně jako modrá, na začátek našeho putování, jenom si trasu prodloužíme o 3 kilometry (a jako v případě pokračování po zelené značce navštívíme Oldřichovské sedlo).
Naše trasa bez variant (včetně návštěvy vodopádů Jiřice a připomínky Geisslerovy smrti) měří přibližně 14 km a směrem nahoru a posléze i dolů překonává 530 výškových metrů.
Všem milovníkům hor, zejména těch Jizerských, skutečně doporučuji poohlédnout se v knihovně či v antikvariátu po skvělé monografii o Jizerkách Miloslava Nevrlého Kniha o Jizerských horách. Opravdu jsem nikdy nečetl o českých