Proč mají poradny pořád plno?
Simona Juračková
Paní Janu bije manžel. Pan Josef ztratil přehled, co komu dluží. Paní Eva neví, jak zaplatí nájem s miminkem, které se jí brzy narodí. Všichni sklouzli do situace, na niž sami nestačí a kterou bez pomoci nedokážou vyřešit. Právě pro lidi v podobné situaci existuje v České republice 69 poraden, které provozuje Charita Česká republika. Loni jsme jejich prostřednictvím bezplatně pomohli téměř 35 000 lidem, z nichž každý v průběhu roku navštívil poradnu průměrně čtyřikrát.
V boji s chudobou a sociálním vyloučením stojí poradny v první linii. Snaží se být lidem, kteří se octli v nouzi, opravdu nablízku a nenechat je samotné v situaci, z níž už sami nedokážou najít východisko. „K radě dáváme pomoc a k pomoci přidáváme radu, tak zní naše neformální heslo. Pomáháme s tím, co dotyčný neumí, a navazujeme na to, co umí,“ vysvětluje Radima Ivančicová z poradny Domova sv. Terezie v Praze-Karlíně. V její poradně nikoho neodmítají. A některé klienty doslova „sbírají z ulice“.
Právě proto jsou často podceňované poradny jednou z nejvytíženějších služeb Charity. Podle loňského průzkumu IBRS* zná charitní poradny přes 40 % populace a zkušenost s využitím jejich služeb má 6 % veřejnosti. Jejich vnímání je jednoznačně pozitivní, zvláště oceňované je poradenství v oblasti oddlužení.
* International Business and Research Services
V zemi, v níž je téměř 10 % lidí v exekuci a ve které 35 % domácností není připraveno na akutní výdaj ve výši 10 tisíc korun, je komplexní sociální práce víc než důležitá. „Komplexní pomoc je jádrem křesťanské sociální služby, kterou církev skrze Charitu nabízí těm nejpotřebnějším. Poradny jsou prvním místem, kam se lidé v krizové situaci obracejí. Bez dobré sítě poraden bychom tyto lidi nikdy nezachytili. Díky charitním poradnám jsme lidem s problémy nablízku,“ uvádí generální sekretář České biskupské konference Stanislav Přibyl.
Poradny zřizují jednotlivé Charity tam, kde jsou nejvíc potřeba. „Jsme síť a díky ní působíme na mnoha místech, samozřejmě i v lokalitách ohrožených vyloučením. Poradenství je pro klienty bezplatné, ale je vysoce kvalifikované. V případě potřeby jsou pracovníci oporou i doprovodem klienta na úřad či při sepisování žádosti. Mnohdy jsou poradny doplněny o službu v terénu, která sama aktivně potřebné lidi vyhledává,“ doplňuje ředitel Charity Česká republika Lukáš Curylo. „Dobrou radu“ totiž vždy doprovází i další pomoc. Některé poradny jsou přímo součástí azylových domů a nocleháren, případně sídlí v jejich v blízkosti; k dispozici bývá šatník, sprcha a často také potravinová pomoc.
Mezi klienty charitních poraden jsou lidé s dluhy, bez domova nebo ti, kterým podobný osud hrozí. Jiní třeba ztratili práci, životního druha nebo si vyslechli závažnou diagnózu, a teď nevědí, jak dál. Prvotním úkolem pracovníka poradny tak bývá rozklíčování situace. Problémy lidí v nouzi totiž bývají komplexní – obvyklá je kombinace dluhů, nevyhovujícího bydlení, ztráty zaměstnání a nestabilního rodinného zázemí. Často se řeší chybějící osobní dokumentace, ztráta bydlení nebo pomoc s hledáním práce. „Lidé si potřebují o svém problému s někým promluvit. Je na nás, abychom jim pomohli zorientovat se a rozhodnout, odkud vůbec začít,“ upřesňuje Radima Ivančicová. Typickým klientem bývá člověk ve finanční tísni, kvůli níž mu hrozí vážné následky, třeba odebrání dítěte. „Chybí jim něco základního, ale oni sami nevědí, kudy z toho ven,“ dodává. Proto bývá poradna často také rozcestníkem a cesta z ní vede k dalším specialistům či lékařům, například k odborníkům na duševní nemoci, jejichž výskyt bývá mezi lidmi v nouzi častý.
„Snažíme se pomoci, aby lidé nebyli ve stresu a neplatili, co nemusejí,“ shrnuje úkol svého oddělení dluhový poradce Martin Babák z Oblastní charity Most. Tvrdí, že exekutoři občas využívají neznalosti dlužníka. „Dlužník se často teprve v poradně dozví, že se ještě dá něco dělat. Musí však přijít a řešit situaci včas, ne až po několika letech, kdy házel úřední obsílky do koše,“ dodává Babák. Jak si poradny získávají důvěru, popisuje Petr Karták z občanské poradny v Teplicích: „Jsme vázáni mlčenlivostí, i proto k nám lidé za ta léta mají důvěru. O své dobré zkušenosti si mezi sebou řeknou. Kromě konkrétních kroků se lidé někdy prostě potřebují ze svých problémů někde vypovídat. Některým lidem se dnes opravdu žije těžce.“
Charita Česká republika je největším nestátním poskytovatelem zdravotních a sociálních služeb
v České republice. Provozuje 69 poraden, z nichž 60 je tzv. občanských (z toho 46 se věnuje dluhovému poradenství a 6 je pro cizince). K dalším typům patří poradna pro seniory (1), pro lidi se zdravotním postižením (2), pro oběti trestných činů a domácího násilí (1) a hospicové poradny (5). Speciálním typem poraden jsou charitní infolinky v mongolském, vietnamském a ukrajinském jazyce, které jsou určeny pro pomoc cizincům žijícím a pracujícím v ČR.
Několik příběhů
z Charitních poraden
Pana Zdeňka poslali do poradny z krizového centra, protože mu hrozilo, že přijde o střechu nad hlavou. Před dvěma lety si chtěl vymalovat byt. Protože jako důchodce neměl našetřeno, půjčil si od kohosi potřebnou částku. Půjčku řádně splácel a po roce si myslel, že se dluhu zbavil, ovšem přišla mu výzva, aby ještě doplatil úrok. Doplatil – a přišla mu další výzva, aby uhradil smluvní pokutu za splátku, které nepřišla na účet věřitele včas. Tu také zaplatil a tak to šlo pořád dokola. Nakonec mu začaly docházet síly i finance a ze strachu, aby se nedostal do exekuce, začal peníze na splátky brát z toho, co měl odloženo na placení nájmu. Po nějakém čase na policii zjistil, že naletěl podvodníkovi a skutečný dluh mnohonásobně přeplatil. Od městského úřadu současně dostal výzvu, aby se kvůli neplacení nájemného z bytu vystěhoval, jinak jej nechají vyklidit soudně. Pan Zdeněk se zhroutil a upadl do depresí.
Poradkyně s ním probrala možná řešení a doporučila mu několik sociálních služeb, na něž se může ohledně ubytování obrátit, než se mu podaří najít nový byt. Když si vybral, poradkyně mu pomohla vyplnit žádost a domluvila mu setkání se sociální pracovnicí. Nové ubytování panu Zdeňkovi poskytne prostor ke zklidnění, takže potom bude možné v poradně společně hledat novou cestu k vlastnímu bydlení.
Poradna Charity Ostrava
Paní Jana zažívala několik let domácí násilí – a po celou dobu tomu přihlížel i její syn. Na konzultaci přišla v době, kdy už sice s násilníkem nežila, ale stále se potýkala s problémy, především jí zůstal šrám na duši. V této složité situaci se paní Janě i jejímu synovi staly pracovnice poradny psychickou oporou. Řešily s ní chlapcovy problémy ve škole, paní Janě pomohly projít soudním řízením a k soudu ji také doprovázely. Z klientky, které zdravotní stav nedovoloval chodit do zaměstnání a jež do poradny v době největší krize volala i několikrát denně s dotazy, jaké by člověku, který podobným peklem neprošel, připadaly až absurdní, je dnes pracující žena, syna má ve vlastní péči a od bývalého partnera dostává pravidelné výživné. Chlapce přijali na střední školu a paní Jana si už na úřadech umí vyřídit vše potřebné. Pracovnicím poradny se ještě občas ozve – ovšem spíše proto, aby se podělila o svoje nebo synovy úspěchy. Z vystrašeného, plachého a bezradného klubíčka neštěstí se stala žena, která drobnou pomoc nebo radu potřebuje jen výjimečně, protože se už dobře orientuje ve svých možnostech a právech.
Poradna pro ženy a dívky v nouzi Eva v Českých Budějovicích
Ludmila bydlí se svým dvacetiletým synem v jednom ze sociálně integračních bytů. Než se sem nastěhovala, bydlela společně s dcerou, synem a jeho přítelkyní a také nejmladším synem v malém nájemním bytě. Pochopitelně tam panovaly napjaté vztahy, měli problémy se společným hospodařením a Ludmila na tom nebyla dobře fyzicky ani psychicky. Ven téměř nechodila, nejvýš na nákup do blízké večerky. Napětí v rodině prohlubovaly také dluhy, Ludmila se totiž z bludného kruhu zadluženosti nedokázala dostat.
Po přestěhování do sociálně integračního bytu se cítí psychicky mnohem lépe, má zase chuť do života a snaží se lépe hospodařit, i když je nyní v insolvenci. Syn trpí lehkou mentální retardací, ale navštěvuje učiliště a má možnost rozvíjet svoje zájmy – schází se s dobrovolnými hasiči a hraje paintball. Ludmila je ráda, že si vybral právě dobrovolné hasiče, mají na syna dobrý vliv, jsou pro něho autoritou. Hodně jim pomáhá pravidelná potravinová a materiální pomoc od Charity, protože Ludmile díky tomu zbydou peníze na insolvenční splátky. Velmi jim to pomohlo hlavně v zimě, kdy by bývali sami těžko ušetřili na nákup briket na topení. Nyní by Ludmila chtěla získat byt v domě s pečovatelskou službou.
Sociální poradna Racek v Sušici
Pan Josef žil několik let v zahraničí jako bezdomovec. Když se chtěl vrátit do České republiky, obrátil se na české velvyslanectví s žádostí o nové doklady, těm původním vypršela platnost. Velvyslanectví však zjistilo, že pan Josef v roce 1992 podle matriky zemřel.
S návratem do vlasti pomohla panu Josefovi v cizině místní Charita. V Česku pak případ převzala poradna pro lidi v tísni Arcidiecézní charity Praha. Josef neměl po příjezdu žádný platný doklad totožnosti, nemohl požádat o jakoukoliv dávku ze systému pomoci v hmotné nouzi. Neměl kde bydlet, co jíst, kde se umýt. Byl zcela bez prostředků. Přechodným domovem se mu stal Azylový dům sv. Terezie. V Charitě dostával i jídlo a další podporu.
Pan Josef se obrátil na úřady s žádostí o vydání dokladu totožnosti. „Získání občanského průkazu ale nebylo tak rychlé a snadné,“ říká sociální pracovnice Mariana Siváková z Poradny pro lidi v tísni. Spolu s právničkou Helenou Šimáčkovou panu Josefovi po celou dobu pomáhaly: „Nejdříve bylo nutné zrušit záznam o úmrtí, podstoupit ztotožnění, získat v rodné matrice opis rodného listu a dokladu o státním občanství. Dalším krokem bylo potvrzení o trvalém bydlišti v místě posledního pobytu. Až poté mohl pan Josef zažádat o občanský průkaz. Celý proces trval 6 měsíců.
Jednali jsme s Policií ČR, Úřadem práce ČR, Ministerstvem vnitra ČR, s matrikami a několika obecními úřady.“
Pan Josef nyní pobírá dávky pomoci v hmotné nouzi a má zažádáno o starobní důchod. Jeho život se za poslední měsíce proměnil. „Je to zvláštní pocit oficiálně neexistovat. Jsem vděčný Charitě za veškerou pomoc. Byla pro mě v posledních měsících rodinou. Byla jediná, kdo se o mě postaral. Nedovedu si představit, co bych jinak dělal. Věřím, že najdu skromné bydlení, pár přátel a klid. Po ničem jiném netoužím.“
Poradna pro lidi v tísni v Pernerově ulici v pražském Karlíně
Ahóóój, miláčkové!
Jeden z příběhů, které nám dávají křídla.
Sociální rehabilitace je poměrně suchý pojem. Jejím cílem je pomoci lidem zvládnout svůj život co nejsamostatněji ve svém vlastním prostředí. Zde končí suchopárnost pojmu a otevírá se prostor pro fantazii, kreativitu, spolupráci a člověčinu jako takovou.
Jednou z aktivit naší sociální rehabilitace jsou i úklidové zakázky, které nám dávají obě kutnohorské farnosti v chrámech, ve kterých se vybírá vstupné od turistů. Když odhlédneme od finanční stránky věci, můžeme se zabývat holým významem práce samotné.
Ten pátek se nás ve svatobarborském chrámu sešlo poměrně dost. Kromě stálých zaměstnanců střediska i paní ve vysokém důchodovém věku, která díky této práci splácí poslední zbytky životních dluhů. Dívka, která se snaží vrátit do normálního života po protidrogové léčbě, dlouhodobě nezaměstnaný muž tmavší pleti, který navštěvuje středisko pravidelně v naději, že získá zaměstnání. Mladá žena s lehčí mentální retardací toužící po normálním životě, práci a kolektivu, šikovná na spoustu prací.
Hlavního hrdinu tohoto příběhu jsme pro tentokrát chtěli ušetřit těžké práce. Měl za sebou velmi náročný týden. Minulý víkend se stal obětí trestného činu. V pondělí byl problém ho najít. Kolegyně nasadila všechny své síly. Nejenže ho našla, ale poskytla mu doprovod jak k lékaři, tak i na policii. Pepíno skoro nemluvil. Bledý jako stěna. Usoudili jsme, že si potřebuje odpočinout.
Omyl! Přijel na svém motokole, popadl koště a dal se do práce s ostatními.
Po skončení úklidu se část naší party rozešla do svých domovů, část se vrátila k nám do střediska.
Seděla jsem ve středisku u pracovního stolu a snažila se z hromady lejster na stole vytvořit pořádek, který mi dovolí jít na víkend domů. Kolegyně dokončovaly výrobky na velikonoční prodeje, jedna uklízela středisko. V tom se rozletěly dveře:
„Ahój, miláčkové! Kolik vás tu je? Jedna, dva… pět. Jé já jsem přinesl jen čtyři koblihy“. Pepíno!
„Pepíno, to nevadí, já jsem tady v těch lejstrech, ještě bych to umazala,“ snažila jsem se mu pomoci a zabrala se zpátky do práce. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ve středisku vnímám různý pohyb jen okrajově. Najednou na mém stole přistál talířek s koblihou. „Já jsem vám ji přikoupil,“ Pepínovi zářily oči.
Moje oči se leskly, Pepíno si u nás vydělá za měsíc asi dvě stovky. Ve středisku zavládla naprostá pohoda.
Jak to vyjádřit slovy?
A byl pátek, skoro před polednem. A my jsme viděli, že je to dobré.
Charita Kutná Horta
(Jména klientů byla změněna)