Ptali jsme se:

  • Připadám si spíše bohatá (bohatý)? Pokud ano, proč?
  • Připadám si spíše chudý (chudá)? Pokud ano, proč?
  • Kde je podle vás hranice chudoby? Máte s životem v nedostatku nějakou vlastní zkušenost? Pokud ano, jak jste se s tím vypořádali?

 Přinášíme některé odpovědi.

Lucie V.

  • Připadám si spíše bohatá?

Bohatý je ten, kdo zná Boha. Takže křesťané jsou vlastně bohatí, ať se cítí jakkoliv. Bohatá si připadám prožitky a vnímáním stvoření okolo sebe. Bohatství je tedy pro mě spíše emoční pocit.

Pokud bych se měla nad bohatstvím zamyslet pouze v rámci majetku a peněz. Ano, bydlíme v domě, který má i s pozemkem hodnotu několika milionů, ale stále splácíme hypotéku a na opravy skoro stoletého domu, který by to potřeboval, se nedostává.

  • Připadám si chudá a proč? Chudá úplně ne. Záleží na tom, jak se člověk na věc dívá. Proti zemím východní Evropy jsem bohatá. Proti zemím západní Evropy jsem chudá. V ČR patříme spíše k chudším domácnostem. Splácíme hypotéku, máme dítko na VŠ. To jsou pro nás nejvíce zatěžující výdaje.

Ono hodně záleží na nastavení a prioritách každého člověka. Kdo byl zvyklý na skromnost, ten s nedostatkem umí žít. Kdo byl zvyklý na dostatek, ten se s nižším příjmem srovnává těžce. U nás jsme já i manžel rozděleni. Já vyrostla v nedostatku, manžel v tom, že co je potřeba, to se koupí. A z toho vznikají tlaky.

Když vím, že na účtu toho moc není, jím jen základní potraviny – chleba s máslem. Manžel to neumí, ale nevyčítám mu to. Já prostě žiji a jím skromně a ustupuji ostatním. Ale neprožívám to jako své příkoří, protože by mi ten pocit spíše uškodil.

  • Hranice chudoby. Těžká otázka, každý má jinou. Pro mě osobně je dosti stresující žít v neustálém počítání a životě od výplaty k výplatě. Ale k stěhování do domu na vesnici a k hypotéce jsme se svobodně rozhodli a neměnili bychom. Pokud ale už skoro 30 let neustále počítám a šetřím, je to vysilující a často frustrující.

Pro mě by bylo tedy úlevné:

  • nepočítat každý měsíc, co mohu koupit, a nesledovat, jaký je stav účtu;
  • nebát se nečekaných výdajů za rozbitou pračku, lednici, kotel na topení nebo auto;
  • nikdy jsme si nekoupili nové auto, vždy dojíždíme staré vozy, které pak dáváme rovnou do šrotu, ale auto potřebujeme – tak mít spolehlivý vůz;
  • u moře jsme s mužem byli jen jednou. Dovolené trávíme buď doma nebo výjimečně ušetříme na pár dní v ČR. Možnost odpočinku mimo domov na 14 dní by pro nás a naše zdraví byla víc než přínosná;
  • moci více darovat na Boží dílo. Snažím se rozumně dávat.

Nejdůležitější ale pro mě je prožívat dostatek i nedostatek s Bohem. On ví, co potřebujeme, a já se nechci trápit žádnou starostí, ale vše předkládat Pánu. Ne vždy se mi to však daří a panika se občas dostaví.

 

Věra D.

  • Připadám si spíše bohatá, protože mám střechu nad hlavou, dost jídla, vlastní postel, příjemný polštář a deku, teplo, kdykoliv si přeji, pitnou vodu, která mi teče z kohoutku. Mám manžela (už třetí desetiletí) a zdravého syna, což taky považuji za bohatství.
  • Chudá bych si mohla připadat, pokud bych se porovnávala s bohatšími lidmi, v domácnosti máme většinou starší věci, spoustu jsme toho dostali, máme starší auto, v současnosti dokonce dvě, ale jezdí. J Protože mám mnoho známých, zjistila jsem, že majetek ještě štěstí nepřináší, takže paradoxně jsem bohatší než ti bohatí, kteří mají skoro všechno nebo hodně, ale vztahy k zaplakání.
  • Hranice chudoby? Těžko říct. Myslím, že každý by měl mít možnost někde bydlet, najíst se dosyta (a už tady je problém – když se budu stravovat v restauračních zařízeních či jídelnách, bude mne to stát mnohem víc, než když budu vařit doma, což je moje celoživotní zkušenost). Oblékat se u „Vietnamců“ nebo v sekáči také vyjde podstatně levněji než si zajít koupit oblečení do běžného obchodu.

Vlastní zkušenost – zhruba dvacet let, kdy jsme s manželem měli značně nízké příjmy, občas byl manžel nezaměstnaný, (starala jsem se o oba rodiče, měla vlastní zdravotní problémy), syn chodil do školy… Prostě jsme se naučili neplýtvat, na výlety většinou nezbývalo, oblečení bylo z různých zdrojů – co jsme od koho dostali, charita, sekáče…

Podstatným dílem do naší kuchyně přispívalo to, co jsme si vypěstovali na zahradě. Hodně jsem zavařovala a zavařuji, vyrábím si různé „polotovary“, které mimo sezónu využiji, třeba domácí Kunovjanku, která vyjde oproti té kupované na pár korun; lečo, což v případě nečekané návštěvy poslouží jako velmi rychlá večeře; zavařená dýně na polévku, zavařené zelené fazolky, směs na bramborový salát a jiné vychytávky.

Přežili jsme to J Lépe rozumím druhým, kteří jsou ve stejné situaci, a nedávám jim jednoduché a černobílé návody, jak se z této situace dostat a jak ji řešit. Samozřejmě pro nás bylo klíčové, že věříme, že Pán Bůh se o nás stará a že mu můžeme cokoliv předložit na modlitbě. Zažili jsme spoustu zázraků a nečekaných překvapení – nebylo ovšem snadné vždycky říct jen „děkuji“, když jsme něco dostali, většina z nás má tendenci „oplatit“ dar darem.

No a my jako rodina jsme se taky naučili dávat. Mám pocit, že čím víc dáváme, tím víc dostáváme.

Často říkám, že nemůžu změnit celý svět, ale můžu ovlivnit své nejbližší okolí. Stačí mít oči otevřené a nestarat se sobecky jen o sebe a vlastní pohodlí.

Od dob války v bývalé Jugoslávii, kde jedna národnost vyháněla druhou a tisícům uprchlíků často zůstaly jen šaty, které měli na sobě, děkuju každý den Bohu, když si lehám do postele, že mám vlastní postel, vlastní polštář a přikrývku, jsem v teple, mám co jíst a máme jeden druhého. Tohle jsou vymoženosti, které věru nejsou samozřejmé pro velkou část obyvatel naší planety. Akorát že my to tak nevidíme.    

Myslím si, že důležité je nereptat a nenadávat, což je snad naše celonárodní vlastnost. Jenže tím se stejně nic nespraví, a navíc je člověk neustále negativně naladěný, a to lidi kolem nás věru nebude motivovat, aby vyhledávali naši společnost (leda ty, kteří by chtěli nadávat společně s námi).