Jana Frantíková

„Svatba stojí tolik peněz,“ slyším povídat zamilovanou slečnu. „A těžko najít nějaké pěkné místo,“ pokračuje, „všechny hrady a zámky jsou obsazené minimálně na rok dopředu.“

„V téhle době si nemohu dovolit druhé dítě. Všechno je tak neskutečně drahé.“ Povídám si s mladou maminkou a sedíme přitom v dětském pokoji. Hračky jsou úplně všude. Odhaduji, že by to stačilo dětem ze dvou mateřských školek.

„Já si nemohu nic pořádného koupit,“ stěžuje si důchodkyně, „na ceny se dívám z výše svého důchodu“. Vzhledem ke své finanční situaci tráví mnoho času nad letáky, obchází obchody, kde mají slevy, a nakupuje do zásoby sice zlevněné potraviny, ale v množství, které rozhodně nestačí spotřebovat v záruční době.

„Já bych začala běhat,“ říká mi kamarádka, která má pár kilo nadváhy, „ale kde na to vzít prachy?“

Uznala jsem, že svatba je drahá, dítě také hodně stojí a život v důchodu přináší finanční omezení, ale že by si někdo nemohl jít zaběhat, protože má málo peněz? Tak tomu jsem nebyla ochotná uvěřit. Ovšem pouze do chvíle, kdy jsem si v čekárně u lékaře vzala časopis a tam si přečetla: „Jistě se nemůžete dočkat prvního jarního běhání. Pospěšte si, ať stihnete vyměnit svou sportovní výbavu.“ A v nabídce pro vaše běžecké já jste si za 8 tisíc mohli pořídit nové boty, legíny, tričko, ba i láhev na vodu v ceně 720 Kč. Uznala jsem tedy, že běhání je drahý sport, na který má jen málokdo.

Nedostáváme se do nějakých absurdit? Jsme obklopeni tolika věcmi, domácnosti jsou přecpané, děti mají v pokoji stále nepořádek, protože nejdříve zakopáváte o hračky, které nemáte kam dát, a později o oblečení, které vypadává z přecpaných skříní. Když chcete někomu koupit dárek k narozeninám, ani oslavenec není obvykle schopný vymyslet, co by si přál, protože už všechno  má. (Já vím, hypotéku na bydlení mu k narozeninám nesplatíme.)

Je zvláštní, že v tomto blahobytu si můžeme snadno připadat chudí. Moje kamarádka se zajímala o křesťanství. Trochu filosofickým způsobem, protože se bála, že následovat Ježíše bude pro ni znamenat být chudá. A to nechtěla. Zažila si to už v dětství, kdy jí maminka (tatínka neměli) neustále říkala, že si nic nemohou dovolit. Ve skutečnosti leccos měla, ale pořád se doma mluvilo o chudobě. A chudá být už nechtěla. Sobě i svým dětem chtěla všeho dopřát. Nakonec uvěřila. To, co se změnilo, nebylo množství majetku, ale jak o svém životě smýšlela. Nedávno jsem si všimla, jak finančně pomohla někomu, kdo opravdu neměl. Když jsem o tom začala mluvit, mávla rukou a řekla: „My máme dost, můžeme si to dovolit.“

Přemýšlím nad tím. Můj pěstounský syn si koupil značkové triko za peníze, které vydělal na brigádě. Bylo neskutečně drahé, a tak jsem vyjádřila názor, jestli mu to opravdu stojí za to. Odpověděl, že stojí, protože chce být šťastnej. Syn je na začátku dospělosti, má právo si myslet, že štěstí mu přinese majetek. Já si už nakračuji k seniorskému věku a poznala jsem, že štěstí má s majetkem společného jen málo. Čím jsem starší, tím vděčnější jsem za obyčejné radosti. Za to, že mám kde bydlet a co jíst. Za chvíle, kdy jsem s milými lidmi, i za chvíle, kdy jsem sama. Od mládí mám ráda dobrodružství. S manželem jsme procestovali s baťohem na zádech mnoho pustých hor. A tak vím, že na tři týdny života vám stačí, co unesete na zádech, a to i včetně jídla. Nechci svým článkem moralizovat. Chtěla bych vám jen předat to, co bych ráda předala svým dětem. Žiješ-li život ve vděčnosti za to, co máš, a ve svobodě od porovnávání se s druhými (pochopitelně movitějšími) lidmi, pak se toho vytouženého štěstí aspoň trochu dotkneš.