Hana Pinknerová

Tak si sedím a přemýšlím. Dumám o tématu fejetonu, který bych měla dneska napsat. Nic mě nenapadá. Tedy ne že by v mé hlavě bylo prázdno, to ne! Nápadů se tam rodí hejno, ale žádný z nich se mi nějak nehodí pro fejeton.

Většinou píšu o tom, co sama nějak řeším, co vidím kolem sebe, co mi někdo vyprávěl nebo co jsem si přečetla. Inspiruje mě kdeco. Ale dneska jako by nic nebylo tím pravým. Už jsem vymyslela, co zítra uvařím, co budu dělat večer a co si budu přát k narozeninám, jen téma fejetonu nikde. A přitom časně ráno jsem musela vstát z postele o chvíli dřív, než jsem plánovala, protože jsem dostala tak krásný nápad, že jsem to už nemohla vydržet a dospat, vyskočila jsem a ještě v pyžamu jsem si svůj nápad musela zatepla zapsat. A teď? Nic.

Jak to vůbec vypadá, ta myšlenka, ten nápad? Představa myšlenky jako něčeho, co se dá popsat, mě zaujala. Vzpomněla jsem si, jak jsem si představovala, že funguje vysavač, když jsem byla ještě malá. Myslela jsem si, že v hubici bydlí spousta malinkých skřítků, kteří se strašně rychle ohánějí malinkými smetáčky a lopatkami, takže když hubice přejíždí po koberci, oni rychle zametají a smetí házejí za sebe a ono letí tou hadicí do těla vysavače, odkud je pak maminka jednou za čas vysype. Pamatuju si, že mě trápilo, co tam asi ti skřítkové jedí a jestli tam nemají moc velkou tmu.

Jak tedy vypadají myšlenky? Má představivost uchopila předhozené sousto a začala je přežvykovat. Myšlenka? To je přece taková malá kulatá věc. Některé myšlenky jsou hladké a bílé, podobají se ping-pongovým míčkům, protože stejně jako ony skáčou a těžko se chytají. Některé malé kulaté myšlenky jsou heboučké, měkké a něžné, možná bývají i barevné. Ráda si s nimi hraju, hladím je, osahávám a mazlím se s nimi. Ale naopak jiné myšlenky píchají, drhnou a dřou, protože jejich povrch se podobá bodlákovým kuličkám, struhadlu nebo štětinám rejžáku. Cítím se nepříjemně, když se jimi zaobírám; občas se některá přichytí tak, že se jí nemůžu zbavit, avšak někdy ty pichlavé jsou těmi nejcennějšími. Snad se podobají i bonbonům… když je cucám, chutnají sladce, omamně, hořce i kysele, mají odpudivou příchuť, anebo se jich nemůžu nabažit.

Jaké ale jsou, když mě nutí vyskakovat z postele? Tak to jich může být tolik nebo jsou tak velké, že už je neudržím v hlavě a musí ven. Jakmile je zaznamenám či jinak uvedu do života (třeba uvařím česnečku, upeču buchty – myšlenky na jídlo mívám často), mé hlavě se uleví a uvolní se místo pro další nápady. Jakmile se jimi potěším nebo se pokusím ohladit jejich drsný povrch tím, že udělám, co mi nakazují nebo co z nich plyne, zařadí se někam (asi do nějaké kartotéky nebo knihovny) a je od nich pokoj. Jsou tam, ale neruší.

Ach… to je úleva. Zdá se, že jsem napsala fejeton a mohu se pustit do zkoumání dalšího nápadu. Cože jsem to chtěla vařit…?

PINKNEROVÁ, Hana. Dvě minuty ticha. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7195-565-8. Převzato se souhlasem autorky.