Lucie Zídková

„Ahoj, můžu zavolat? Mám super zážitek a potřebuju se podělit. Jestli to vyjde, tak je to super vyslyšená modlitba,“ psala jsem kamarádce. A protože se nějakou dobu neozývala, rozeslala jsem tutéž výzvu na několik stran. Byla jsem tak plná dojmů, že jsem to už nemohla vydržet a všechno jsem potřebovala na někoho vyklopit.

Nejdřív se ozvala Saša. „Jasně“ zasvítilo v messengeru a než jsem stihla vytočit její telefonní číslo, už volala. Pozorně poslouchala moje líčení a občas z ní vypadávaly komentáře typu „Jé“, „No to je super!“ a „To nevymyslíš.“

Nestalo se v zásadě nic světoborného. Celá situace by se dala shrnout jednou větou o osmi slovech – chceme pronajmout byt a objevil se slušný podnájemník. Jenže to, jak se všechno semlelo, mě naprosto naplnilo úžasem. A tak jsem ze sebe chrlila věty typu „Chápeš to – já se modlila za to, ať seženeme slušného člověka, a jestli je to možné, ať je to pro někoho, komu ten náš byt bude vážně k užitku a k požehnání – a najednou potkám sousedy, kteří bydlí o tři patra výš a jejich babičku, která v téhle lokalitě už delší dobu marně hledá bydlení, aby mohla hlídat vnoučata.“

Protože jsem tuhle zprávu rozeslala na víc stran, čekalo mě během odpoledne ještě několik telefonátů. Postupně jak jsem znovu a znovu líčila celou situaci, jsem byla čím dál tím víc dojatá z toho, jak Bůh dokáže věci sesumírovat tak, že všechno do sebe přesně zapadne.

Nejčastější reakcí volané osoby bylo „To nevymyslíš!“ – a hned vzápětí jsem si vyslechla historky o tom, jak se i u nich v praxi naplnilo slovo z 2. Mojžíšovy 14,14: „Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet“ – jednou to byly darované rifle, které padly jak ulité, jindy zase líčení neuvěřitelné série „náhod“, která zajistila hladkou cestu účastníka na mistrovství světa.

Najednou jsem se na vlastní kůži ocitla v situaci, kterou popisuje Ježíš slovy: „… když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Radujte se se mnou …‘“  – jen tentokrát v hlavní roli podobenství nebyla ani ztracená ovce, ani ztracená mince, ale chybějící podnájemník.

Vždycky když jsem četla tato podobenství, tak jsem si říkala: „No tak co, našla se ztracená ovce/mince – to kvůli tomu musí být tolik povyku?“ Jenže ono musí. Prostě někdy ty myšlenky v hlavě jsou tak velké, že si musí najít cestu ven. Moc hezky o tom mluví Hana Pinknerová  ve svém fejetonu o myšlence (který mimochodem najdete nejen v úvodu její knihy Dvě minuty ticha, ale také v tomto čísle časopisu Tabita. Když zažijeme něco, čeho jsme plní, hledáme, komu bychom to řekli, a je nám skoro jedno, jak se ten druhý bude tvářit, co si bude myslet a jestli voláme vhod či nevhod. Leze nám to i ušima. Čím srdce přetéká, to ústa mluví.

O pár dnů později mi přišla SMSka, že ona výše zmiňovaná babička si to rozmyslela a k nám bydlet nepřijde.  Chvíli jsem přemýšlela, jestli to má nebo nemá nějaký zvláštní duchovní význam. Znamená to snad, že jsem se špatně modlila? Nebo jsem to celé špatně pochopila a nebylo to jen víc než náhodné setkání, kterému jsem přisuzovala kdovíco?

Když jsem toto své dilema předkládala Bohu, dostalo se mi překvapivé odpovědi. Ono totiž v konečném důsledku není důležité, jestli u nás sousedovic babička bude bydlet nebo ne. Koneckonců i ta stá ovce jednoho krásného dne umřela a onu ztracenou a nově nalezenou minci pravděpodobně taky někdy někdo utratil (a pokud ne, tak z ní stejně moc užitku neměl – jenom z ní utíral prach).  Princip je někde jinde.  Tu malou hřejivou radost ze společného sdílení zážitků s Hospodinem, tu nám nevezme nikdo.