Radka Cafourková
Miluju sníh! Čím jsem starší, tím více si to uvědomuju. Miluju jeho vůni, ten jiný – sněhový vzduch, a takové to měkké ticho. Jsem schopna i ve svém věku běhat venku a chytat vločky. Navíc ta jeho barva! Bílá! Vše vypadá tak nějak čistě a světle. Ráda po něm chodím a užívám si to pudinkové vrzání pod nohama. Procházky ve sněhu nebo bez něj se dle mého nedají ani srovnávat. Jdete bílou pěšinou, kolem ojíněné větve stromů, hezky to voní, vzduch je vlhký, to ticho, ten pocit měkkosti a světla… Čili lahodí mému zraku, čichu i sluchu. Bůh jej dobře vymyslel. Když má půda bílou peřinu a stromy bílé svetry, nepromrznou, a ještě jim to na jaře dodá vláhu. Zem i rostliny si odpočinou.
A ještě když mrzne! Bonusem je vědomí, že v létě klíšťata nebudou nebo jich aspoň bude méně. Nepotřebuji dva metry sněhu, ale i 30 cm potěší. Ano, já potřebuji „ladovskou zimu“.
Nevadí mi jej zametat či odhazovat nebo ometat auto a škrábat sklo. Horalé mi asi namítnou: „Si to zkus denně se tím prohrabávat!“ No, ano, žádná sranda to není. I Jarek Nohavica o tom zpívá. Nebo řidiči! Ti by tyto řádky snad neměli ani číst. Ale já si nemůžu pomoci – miluju sníh. Pro mne je sníh radost a Boží dar.
Tabita 4/2022