Blažej Pelán
Co obnáší profese vězeňského kaplana? Jaká je náplň jeho služby?
Je dynamická a pestrá. Spočívá především v individuálních (pastoračních) rozhovorech s vězněnými osobami, popřípadě též se zaměstnanci věznice, projeví-li zájem. Kaplan dále pořádá bohoslužby, biblické či modlitební hodiny, zkrátka zajišťuje skupinové nebo individuální činnosti zaměřené zejména na studium Bible, křesťanské učení, etické a vztahové otázky a modlitbu. Může též organizovat různé kulturní akce (což v mém případě platí nadmíru), dále zajišťuje vhodnou literaturu a audio/video pomůcky a v neposlední řadě se též podílí na vytváření podmínek pro začlenění vězněných osob do občanského života a může jim být nápomocen i po propuštění na svobodu (zde pak mluvíme o tzv. postpenitenciární službě).
Podstatou služby vězeňského kaplana je jeho přítomnost mezi vězni, nabídka rozhovoru a doprovázení s ohledem na jejich (vyslovené i nevyslovené) potřeby, psychická podpora, duchovní péče. Snažím se pro každého vytvářet prostor bezpečného a svobodného sdílení. Při individuálních setkáních řešíme momentální situaci, která se vězně aktuálně dotýká. Ať už to vysloví, nebo ne, vždy hledá pomoc, úlevu, nějaké řešení. Příčin „neklidu“ je v kriminále spousta – každý se musí nějak srovnat se ztrátou svobody, malým životním prostorem, omezeným kontaktem s nejbližšími, vnitřním řádem věznice a především se spoluvězni, kteří vám pobyt za mřížemi dokážou slušně „zahustit“.
V kaplanské službě vycházím ze svého osobního vztahu k Ježíši Kristu a osobní zkušenosti odpuštění a spásy. Tématy jsou hledání Boha a smyslu života, jeho naplnění, Boží působení v lidském životě a ve světě, problematika viny a trestu, touha po odpuštění, pokání a „novotě života“. Též s „klienty“ hledáme kořeny problémů: kde se stala chyba, proč začal páchat to či ono, a jaká „opatření“ přijmout, aby se jeho život „přeformátoval“ k budoucímu „nepáchání“.
Snažím se posluchačům předat pokud možno biblický pohled na člověka, život, svět. Hledáme (duchovní) východiska, povzbuzujeme se k praktickému využívání „Božích zdrojů“, jako jsou modlitba, rozjímání nad Biblí, přijímání svátostí a podpora společenství církve. Snažím se (po Kristově příkladu) reprezentovat Boha spravedlivého, avšak zároveň dobrého a milosrdného. Bůh nenávidí hřích, ale hříšníka miluje!
Duchovní služba může probíhat v mé útulné kanceláři nebo v naší vězeňské kapli (slavnostně jsme ji požehnali a uvedli v užívání v prosinci 2016). Prostředí pozorného zájmu, soustředěnosti, pokoje, dostatku času a v neposlední řadě i jistá důvěra vůči pozici/osobě duchovního, jsou v profesi kaplana velmi cennou devízou.
Jak jsem se k této profesi vlastně dostal?
Dříve jsem byl pastorem mladého křesťanského společenství na Vysočině, obklopen převážně přáteli z církve. Hodně jsme evangelizovali (devadesátá léta), nesli vizi duchovního probuzení v regionu. Já pak vystudoval „teologii a misii“ v Banské Bystrici, s velkou motivací k zahraniční službě. Tu jsem sdílel společně i se svojí ženou Jankou, se kterou jsme se poznali právě na studiích. Moje „mise“ (po značném hledání, zvažování a také modlitebním zápasu) se nakonec začala uskutečňovat jinde a jinak. V září 2005 jsme se přestěhovali do Plzně, abychom nastoupili jako misijní pracovníci v metodistickém sboru Maranatha. Záhy jsem začal do věznice (čtvrť Bory) docházet jako dobrovolný duchovní – a hned v počátcích jsem „posloužil k víře v Krista“ několika mladým mužům. To byla silná motivace do budoucna. Po roce pro mne však Pán Bůh nachystal „světský terén“ – stal jsem se v borské věznici vychovatelem. Velmi dobrá průprava tímto specifickým prostředím?! K profesi kaplana situace nazrála až po dalších pěti letech, v říjnu 2011. Prostě člověk míní, ale „kroky muže určuje Hospodin“ (Př 20,24). Mými farníky nejsou černoušci v Africe, ale klienti „uzavřené společnosti“ izolovaní od okolního „otevřeného“ světa vysokými zdmi a katry. Ale nelituji, naopak svoji specifickou profesi/duchovní službu s díky každé nové ráno přijímám.
Na závěr ještě jedno svědectví & báseň, kterou mi před dvěma dny věnovala jedna plzeňská autorka. Známe se, hádejte odkud? Nyní je na několik měsíců ve vězení mimo ČR.
Věznice v Plzni je nejpočetnější českou věznicí s kapacitou cca 1350 míst. I když je profilována jako mužská, máme zde jeden „barák“ pouze pro obviněné (vazba) a v něm polovinu jedné chodby pro vazebně stíhané ženy. Bývá jich zde průběžně jen okolo deseti až patnácti. Přesto i od nich příležitostně obdržím „žádanku“ o duchovní službu.
Letos na jaře jsem pro několik „holek za mřížemi“ uspořádal videoprojekci filmu „Chatrč“. Promítání předcházely rozhovory a velikonoční bohoslužba. Film sledovalo pět žen, z toho dvě do 25 let a tři do 35 let věku. Děj příběhu zasáhl všechny hluboko v srdci, odpadkový koš byl plný uslzených a posmrkaných kapesníčků… Předpokládám, že čtenářky Tabity znají tento silný americký film se Samem Worthingtonem v hlavní roli, natočený podle stejnojmenné knihy Paula Younga. No, po doznění poslední scény nastalo elektrizující ticho – a vzápětí došlo k úplně jiné scéně, možná ještě silnější než té na plátně: roztřeseným hlasem se ozvala Monika: „Proč muselo umřít moje malé miminko, na které jsem se tolik těšila?“ Načež vykřikla Kristýna: „To tvoje bylo ale ještě nenarozený, ale proč jsem já zabila svoji holčičku, když jsem ji tehdy tak nešťastně upustila na betonovou podlahu?“ Atmosféra v místnosti se zalila hořkým smutkem ještě více, když podotkla Saša: „Já zase přišla o svýho kluka – okradli ho a zabili zfetovaní grázlové!“ Po chvíli v slzách sdělila svůj příběh Petra, která se dosud nevzpamatovala z úmrtí svého mladého otce, jenž vinou opilého řidiče tragicky zahynul při autonehodě. Poslední promluvila o své bolesti Jana: „Já nepřišla o nikoho z blízkých, ale nějak jsem ztratila samu sebe, když mě surově zbil a znásilnil můj otčím. Stále to mám před očima, už měsíce. Kdy to pomine…?“
Každá z žen nechala volně plynout tok svého trápení. Nebylo potřebí žádných slov, Boží soucit a láska se nesly celým filmem a zasáhly jejich zraněná srdce. Přijímaly doteky Ducha, potřebovaly jen nahlas popustit stavidla svého zoufání, jako by tak zvedly ruku a zvolaly: „Taťko, tady jsem, vidíš mne a slyšíš? Máš uzdravení a pomoc i pro mne? Opravdu? Ano? Děkuji…“
Poznámka: Všechna jména vězeňkyň jsou pozměněna
——————-
NAVIGACE
A. B.
Smutek schovaný je do kapek deště
ach, Bože, jednu šanci dej mi ještě
V slzách sedím za sedačkou,
vím, nejsem nejlepší hráčkou
Někdy nevěřím – někdy se rouhám
zkrátka – občas tě neposlouchám
říkám to vážně, bez legrace,
že chybí mi tvoje navigace
Kéž by to byl život jen nanečisto
hledám, kam patřím – hledám své místo
Jsem za hranicí slušných mravů
a neříkej, že nemám pravdu
Snad mi jenom noha sklouzla…
Ukaž mi tedy ta tvá „kouzla“
Obracím se k tobě, natahuji uši,
nauč mě žít, jak se na člověka sluší
Nechci už cítit
vzduch prosycený sírou!
Začínám modlitbami,
začínám vírou.
Tabita 3/2022