Václav Lamr
Když jsem studoval na umělecké škole v Brně (1960-64), znal jsem skupinu amatérských speleologů, kteří prozkoumávali jeskyně v Moravském krasu, které nejsou přístupné veřejnosti. V oblasti blízko Blanska se nalézá přes tisíc jeskynních prostor. Ale jen malé procento je přístupné veřejnosti.
Tito spolužáci se jednoho dne vrátili z průzkumné cesty do podzemí. Bylo na nich poznat, že prožili závažnou, téměř tragickou zkušenost. Vlezli do jedné chodby ve skále v lesním údolí krasu a po nesnadném průlezu podzemními chodbami vešli do nádherné, krápníky ozdobené jeskyně. Z toho objevu se však neradovali dlouho. Zjistili, že si cestu během průlezu přestali důsledně značit a stopy si pošlapali. Z jeskyně totiž vedlo množství různých chodeb a komínů a oni si se zděšením uvědomili, že nevědí, kterou cestou se mají vrátit na povrch. Navíc při průlezu jedním svislým komínem ztratili důležitou svítilnu a byli odkázáni na slábnoucí světlo baterek. Věděli, že musí ihned, dokud mají ještě světlo, najít cestu zpět, jinak zahynou.
Jelikož o nich nikdo na povrchu nevěděl a neměli možnost volat o záchranu, byla jejich situace beznadějná. Jedinou nadějí pro ně bylo slábnoucí světlo. Čas jim tuto naději pomalu ukracoval. Bylo jich pět. Rozdělili se na dvě skupiny a vstupovali postupně do chodeb, aby našli onu JEDINOU cestu, kterou se mohou zachránit. Měli spoustu možností a cest, ale věděli, že většina chodeb se ztrácí v beznadějném bludišti kolem a míří do propasti. Vraceli se z průzkumů chodeb se vzrůstajícím vědomím marnosti. Začali propadat panice a strachu.
Mezitím se na smluvené místo v údolí dostavil jejich další kamarád. Na poslední chvíli odřekl účast na expedici do podzemí, a proto s ním už nepočítali. Náhle se v nějaké předtuše rozhodl jet stopem za kamarády. U jedné z děr do skály našel jejich batohy. Věděl, že jsou v podzemí, a proto zatím rozdělal oheň a uvařil večeři. Potom však pojal podezření, že se přátelům něco stalo. Se svou silnou baterkou vstoupil dovnitř. Aby nezabloudil, jistil se červenou šňůrou a sledoval čerstvé stopy v blátě chodby. Potom slyšel i jejich hádky a křik. To ho také orientovalo při cestě do bludiště v podzemí.
Ztracení průzkumníci si na chvíli sedli dohromady, vypnuli světla, aby je šetřili, a vzrušeně hovořili, co dál. Ve chvíli beznaděje uslyšeli padání kamení a SVĚTLO v odlehlé, nenápadné straně jeskyně. To byla ta cesta záchrany. Jejich kamarád je tak zachránil v pravou chvíli. Pod jeho vedením a pomocí červené orientační šňůry vyšli na povrch a podivili se, že je již večer. Strávili v podzemí mnoho hodin. Radovali se, že jsou živi a zdrávi.
Tento skutečný příběh nám ukazuje na několik zásadních skutečností. Tato skupina měla v podzemních prostorách výběr z velikého množství cest, možností a různých směrů. Oni však věděli, že musí najít tu JEDINOU cestu, kterou se mohou dostat z dočasného pobytu v jeskyni na povrch. Také i my máme mnoho možností ve svém životě. Věděli, že jejich světla mají velmi krátké časové omezení, tak jako i náš život je omezený délkou, kterou nám Bůh poskytuje. V tomto světě se nám nabízí veliké množství cest, idejí, náboženství a systémů. Jen jediná cesta je však řešením a cestou záchrany.
Tento příběh nám také jasně ukazuje, že se člověk sám nezachrání svou vlastní silou. Člověk se nevytáhne za vlastní vlasy z bahna a z jámy, proto potřebuje záchranu zvnějšku. Potřebuje zachránce. Tímto zachráncem je Pán Ježíš Kristus, Spasitel světa a národů. On řekl: „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit v temnostech, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12)
Tabita 2/2021