Eva Roubalová

Vždycky jsem měla jasno v tom, že jestli budu mít někdy dítě, bude to jistojistě holčička. Když jsem se šťastně vdala a po nějaké době i šťastně otěhotněla, trochu mě zarazilo, že se mi narodil chlapeček, nicméně jsem vůbec nepochybovala o tom, že další miminko bude moje vysněná princezna.

Druhé těhotenství bylo hodně překvapivé i proto, že mi paní doktorka oznámila, že čekám jednovaječná dvojčata. Když pominul prvotní šok, začala jsem se opravdu těšit. Těšit na ty své dvě růžové holčičky, naprosto identické, slaďounké, které budu stejně česat a stejně oblékat. Celý zbytek rodiny mě podporoval v tom krásném očekávání holčiček, všichni dokonce svorně tvrdili, že v tomto těhotenství vypadám opravdu výjimečně špatně, tudíž je jasné, že mi krásu kradou dvě dcerušky.

Jenomže po nějaké době se žel ukázalo, že jsem pravděpodobně zošklivěla sama od sebe, protože ta dvojčátka v mém bříšku jsou vlastně chlapečci. Byla to pro mě obrovská rána. Nerozuměla jsem tomu. Je možné, že zrovna já tu svou vytouženou holčičku nikdy nedostanu? Co to má znamenat? Nezasloužím si ji? Je to signál, že bych ji neuměla vychovat, že bych ji neměla dost ráda?

Snažila jsem se být statečná, ale už cestou domů jsem v autě začala slzet a litovat se. Nikdy nebudu mít doma zastání, nikdo se mnou nebude vařit. Nikdo mi nepomůže s úklidem. Nikdy své holčičce nenatočím vlásky na školní besídku, nevezmu ji na zmrzlinu do cukrárny, neobleču ji do růžových nadýchaných šatečků… Nikdy ji nebudu učit péct, nebudu se jí vyptávat, který kluk že se jí to teda vlastně líbí, nebudu u toho, až si bude vybírat oblečení na první rande ani šaty na maturitní ples. Nedám jí to krásné jméno, které jsem pro ni měla vybrané už dlouho a které nám snad poslalo samo nebe… Cítila jsem se, jako kdyby najednou moje holčička umřela, jenže ona neumřela, ona tady nikdy ani nebyla.

Takže já budu mít tři kluky. Budu žít ve světě rytířů, dinosaurů, mašinek a kovbojů. Žádné panenky, kočárky, barbínky, růžové kraječky, princeznovské róby… A tohle se stane zrovna mně, která většinu života toužila po své malé princezně!

Najednou jsem už nebyla dospělá, ale byla jsem znovu ta malá holčička, která něco strašně chtěla a nedostala to. Holčička, která nemá svou holčičku. No, politovala jsem se dostatečně, teď bylo třeba, abych se nad celou tou záležitostí rozumně zamyslela. Takže budu mít tři kluky. Tři zdravé kluky. To je přece zázrak, no ne? Tak tedy, tři zázraky. Tři zázraky, a já jsem zklamaná jenom kvůli tomu, že budou mít pindíka! Není to hloupé?

Proč jsem se vlastně tak moc upnula na to, že musím mít holčičku? Proč po ní tak toužím? Je to doopravdy kvůli té holčičce? Není to spíš kvůli mně?

Vlastně když se to tak vezme, to JÁ jsem vždycky toužila po tom, aby mně maminka natáčela vlásky a česala přenádherné účesy, namísto toho jsem chodila ostříhaná nakrátko. To JÁ jsem si přála krásné princeznovské růžové šatičky, ale dostala jsem úplně obyčejné. To JÁ jsem toužila slyšet, že jsem krásná holčička, ale maminka mi to nikdy neřekla. To JÁ jsem vůbec nemyslela na svou holčičku, ale jen a jen na sebe.

Měla jsem jasnou představu o tom, jaká by moje dcera měla být. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by realita třeba byla jiná. Má holčička by ale mohla nenávidět růžovou, dlouhé vlasy i všechno holčičí. Mohla by mít docela jiné plány, co se svým životem, a já, místo abych ji podporovala a pomáhala objevit, v čem je jedinečná a jaká je její role v našem světě, já bych místo toho byla ještě zklamaná nebo dotčená, že není taková, jakou jsem ji mít chtěla.

Tohle mě opravdu vyděsilo: moje dcera ještě ani nezačala existovat, a já už od ní něco očekávám! Není to strašné?

A pak se stalo něco zvláštního: našla jsem vnitřní klid a začala jsem být hrdá na to, že budu mít tři syny. Uvědomila jsem si, že všechno má svůj důvod a že Bůh určitě nejlíp ví, jaké děti mi poslat. Došlo mi, že dceru vlastně nepotřebuju. Tak nebudu ráno česat dvě holčičky a o to víc času budu mít na vlastní vlasy. Tak nebudu kupovat růžové oblečky. Tak se mnou budou vařit a uklízet moji kluci – a proč by ne? Žádnému chlapovi se přece neztratí, když bude umět udělat i něco v domácnosti.

A víte co? Asi už nikdy nebudu mít dceru, ale když budu trpělivá, je dost možné, že se jednou dočkám vnučky. Až přijde, budu daleko moudřejší. Budu napjatě čekat na to, jaká doopravdy bude, nebudu jí nutit ani růžovou, ani panenky, ani česání. Mám teď totiž hromadu času se na ni připravit.

Tabita 2/2021