Pavlína Zahradníková,

sociální pracovnice Střediska Racek Oblastní charity Kutná Hora

Jistě se to stalo každému z nás. Na ulici, nádraží nebo před supermarketem nás zastaví neupravený člověk, který nás žádá o drobné: „Paní, můžu vás poprosit o laskavost? Stala se mi taková nemilá věc. Ve vlaku mi ukradli batoh se všemi mými doklady a penězi a já se teď nemám jak dostat domů, do Ústí.“ Co teď? Dát? Nedat? Věřit? Nevěřit? Není moc času na přemýšlení, rozhodnout se musíme hned.

Možná budeme chudší o dvacku, ale v hlavě se nám v takovéto situaci začnou v hlavě honit myšlenky, na co ty peníze pán použije – jestli na „krabičák“ nebo na pár cigaret.

Můžeme ale pánovi přímo na pokladně jízdenku do Ústí zaplatit. Pokud nás žádá o drobné na jídlo, můžeme se s ním rozdělit o svačinu nebo mu jídlo koupit. Nebo můžeme pána doprovodit někam, kde mu mohou v jeho situaci pomoci.

  • Určitě je dobré vědět, jaké sociální služby jsou ve vašem městě nebo blízkém okolí. Pokud například vím, že v místě mého bydliště se nachází noclehárna pro lidi bez přístřeší, nemusím přemýšlet o tom, zda chudák bezdomovec před mým domem přes noc nezmrzne, pokud ho nevezmu k sobě domů do tepla. (A já ho nevezmu, protože mám doma dvě malé děti a manžela na služební cestě). Do noclehárny ho můžu doprovodit.
  • Víte například, jestli někde ve vašem městě nabízejí potravinou pomoc? Ne? Tak si to zjistěte, může se vám to hodit.
  • Při pomoci druhým totiž nezapomínám na svoji bezpečnost. Když pojedu autem sama se svými dětmi a potkáme stopaře, do auta ho prostě nevezmu. Když naopak jedeme s manželem bez dětí, stopaře rádi bereme a užíváme si chvíle, kdy si můžeme popovídat s cizími lidmi a být s nimi společně na jedné cestě.
  • Často se můžeme setkat s tím, že chce od nás někdo poradit. Pokud se nás zeptá na cestu do centra města, můžeme mu ji s přehledem vysvětlit (pokud si tedy nepletete pravou a levou stranu jako já). Někdo se ale třeba dostane do dluhů a chce poradit, co má dělat. Ne vždy však naše dobře míněná rada je ta nejlepší. Pokud vím, že ve městě funguje občanská bezplatná poradna, kde se na dluhovou problematiku soustředí, pošlu takového člověka raději k odborníkům. Samozřejmě ho můžu do poradny objednat či doprovodit.
  • Někdy po nás někdo žádá materiální pomoc. Pokud s takovým člověkem strávíme nějaký čas, zjistíme, že mnohem víc ale potřebuje úsměv, vřelé slovo, uši ochotné k naslouchání, rameno k vyplakání, otevřenou náruč k objetí a milující srdce. Věnovat někomu čas je mnohdy těžší než vylovit nějakou tu minci.
  • Napadlo vás někdy zapojit se jako dobrovolník do nějaké záslužné aktivity? Dobrovolnické centrum Oblastní charity v Kutné Hoře, kde pracuji, vysílá například studenty do nemocnice nebo do domova důchodců. Společně strávený čas mladého člověka plného sil a stařenky unavené životem s mnoha životními příběhy a zkušenostmi je obohacením pro obě strany. Možností jak pomáhat jako dobrovolník je nepřeberně.

Ježíš nám v Bibli říká, že máme milovat Boha a bližního svého. Kdo jsou ale naši bližní? Jistě             

to nejsou jenom lidé, které máme rádi, s kterými se cítíme dobře a v bezpečí, navštěvujeme se a pořádáme nejrůznější oslavy. Nejsou to jen členové naší rodiny, přátelé a kolegové z práce. Myslím si, že jsou to i cizí lidé, s kterými se setkáme, kteří nám třeba nějak nevoní. Cítit lítost a soucit k takovým lidem by mělo být samozřejmostí. Nesmíme ale zapomínat na praktickou pomoc člověku v nouzi. V Matoušově evangeliu je taková pomoc jasně popsána – hladovému dát najíst, žíznivému napít, ujmout se pocestného, obléknout nahého, navštívit nemocného a přijít za vězněným. Opravdu básnit hladovému o milující Boží lásce, která je připravená i pro něj, a přitom před ním ukusovat ze svého dobře usmaženého řízku není tím nejlepším svědectvím. Moc se mi líbí slova kazatele a teologa Davida Nováka, který v jednom zamyšlení píše: „Praktická pomoc je totiž cestou k projevení lásky. Bez praktické pomoci se z lásky stává jen vyprázdněný princip, kdy člověk chodí tak vysoko s hlavou v nebi, že snadno šlápne na toho, kdo leží na zemi. Jenže to už není láska…“

Vzhledem k tomu, že deset let pracuji v sociálních službách, jsem se setkala se spoustou potřebných lidí. Setkala jsem se také s těmi, kteří nechtějí pracovat, sami moc nedávají a jsou naučeni pouze brát. Kdo z nás však má právo takové lidi soudit? Víme, v jakém prostředí vyrůstali? Víme, co je naučila jejich máma? Znají ji vůbec? Dívat se stále na lidi Ježíšovým pohledem je to, co si chci stále připomínat. Ne vždy se mi to daří. Je přece jednodušší řešit dokola třísku v oku těchto lidí a nechávat si trám ve svém oku.

Ve chvíli, kdy mám hezký velký byt, milujícího manžela, zdravé děti a dobrou práci, se mi může zdát svět člověka hledícího se na svět skrz mříže na hony vzdálený. Opravdu je tak těžké dostat se v životě do stejné situace?

Co říci závěrem? Řiďte se svým srdcem, tichým Božím hlasem, používejte zdravý selský rozum a nezapomeňte se usmívat.

Mějte také na paměti jednoduché biblické pravidlo: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“