Oslovili jsme několik lidí v různých životních situacích a zeptali se:

 

  1. Jak konkrétně vás omezení v době nouzového stavu postihla?
  2. S čím jste se v době koronavirové krize nejobtížněji vyrovnával/a?
  3. Co vám pomáhalo nepodlehnout strachu a obavám o sebe a své blízké?
  4. Jak se změnil váš denní režim v rodině a případně i ve vztazích?
  5. Když se ohlédnete zpět na uplynulé týdny a měsíce, přineslo vám toto období i něco pozitivního, případně vás něčemu naučilo?

 

Hana,

57 let, spisovatelka, OSVČ

  1. Provozuji malé knihkupectví, musela jsem zavřít obchod
  2. Nejbolestnější byla nemožnost se stýkat s dcerami a s přáteli. Pak na mne dolehly i ekonomické důsledky.
  3. Pravidelně jsme se s manželem modlili. Vyznávali jsme slova žalmu a uctívali.
  4. První týden jsem byla v klidu, hodně jsem četla, odpočívala. Pak mi došlo, že musím něco začít dělat, jinak zkrachuju. Dcery mi pomohly zřídit e-shop, točily jsme video reklamy na zajímavé knihy, vymýšlely jsme nový způsob propagace, a to znamenalo pernou práci od rána do večera. Jsem jim vděčná za to, že mi pomohly začít nové věci.
  5. Krize podněcuje tvořivost. Když máte zavřeno, musíte se snažit prodávat jinak. Nejspíš bych se sama do nových způsobů prodeje knih nepustila. V této situaci nebyl čas hledět na pohodlí nebo nějaké obavy, prostě jsem se zhluboka nadechla a šla do toho. Jsem vděčná za odvahu, kterou do mne Bůh vlil, když jsem se rozhodla to zkusit. Člověk si nedokázal nic takového představit. Nebylo, není a ani to nebude snadné. Přesto musím říct, že koronavirová krize pro mne byla příležitostí k růstu.

 

Marie

49 let, učitelka na ZŠ, matka 19ti-leté dcery

  1. Nouzový stav nám nezpůsobil téměř žádné problémy, protože firma, v níž manžel pracuje jako technický manažer, nemusela v souvislosti s koronavirem uzavřít svůj provoz.
  2. Jako učitelka na ZŠ jsem musela okamžitě zahájit distanční vzdělávání, což předpokládalo urychlenou technologickou zručnost – zahájit výuku přes Skype, natáčet video pro rodiče dětí s nějakou látkou. Také byla obtížná komunikace s některými rodiči – získávat informace o tom, zda jejich děti pracují na zadaných domácích úkolech. Mám také obavu o to, aby dcera dobře odmaturovala a aby nenastaly nějaké komplikace při přijímacích zkouškách na VŠ – aby se termíny nekryly v souvislosti s nouzovým stavem a mohla se zúčastnit všech přijímacích pohovorů.
  3. Opora o biblické slovo v Žalmu 91, nejen pro mě, ale i pro mé blízké:

„Kdo v úkrytu nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného…Ž91, 1

Nelekej se hrůzy noci, ani šípu, který létá ve dne, moru, jenž se plíží temnotami,

nákazy, jež šíří zhoubu za poledne. Byť jich po tvém boku padlo tisíc,

byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového“ Ž91, 5-7

  1. Můj denní režim probíhal takto: každý den jsem vozila manžela (do firmy) a dceru (dobrovolnici na pracoviště, kde šili roušky) do práce a z práce. Doma jsem vyučovala přes Skype nebo opravovala vypracované úkoly a zpět je rozesílala dětem.

Vztahy se nám nikterak nenarušily, protože většinu volného času s rodinou jsme spolu trávili také před koronavirem. 

  1. Jako pozitivní vidím to, že jsem si vybudovala snad hezké vztahy s rodiči dětí, které učím. Dále to, že rodiče nejsou natolik zaneprázdněni a mohou se věnovat svým dětem, protože je hodně znát, že se někteří dětem příliš nevěnovali, a to se pak projevovalo v jejich chování, ve školním prospěchu. Domnívám se, že i poruch učení by bylo méně, kdyby děti více trávily čas se svými rodiči a ti je pak naučili základní dovednosti. Jen za uplynulý rok před koronavirem jsem pozorovala, že se děti neumí pořádně obléknout, používat příbor, kapesník. Tři z mých dětí ve 2. třídě nevědí, jak uvázat uzlík, natož pak kličku, která byla v době mé generace jedním z indikátorů školní zralosti – dnes nejenže neuvážou kličku, ale ani nechápou, co po nich chci, pokud vyžaduji zavázat uzel! Jak 25. 5. zvládnou vázat a rozvazovat roušku?

 

Charlota

 48 let, pečující o osobu blízkou, matka autistické dcery

 

  1. Nejtěžší bylo najednou přijmout všechna omezení. Zůstat doma, děti bez školy, zavření posilovny, propadlá permanentka na cvičení, zrušení termínu u kadeřnice, manžel přišel o plánovanou dovolenou v zahraničí. Starší dcera o hudební festival, zrušily se akce, na které jsme se moc těšili. Velké zklamání.
  2. Pomáhala modlitební podpora lidí z našeho kostela. Sdílení s kamarádkami. Bohoslužby online.
  3. Jak se změnil náš denní režim? Dcera autistka přišla o svůj stereotyp, speciální škola je pro ni i pro nás velmi důležitá. Prázdniny jsou vždy náročné období. A teď najednou nastalo volno na neurčito! Nepředstavitelné, ale nutné. Musela jsem vymyslet, co budeme pravidelně dělat, aby se nenudila. Přesto začátek byl hodně složitý. Jak vysvětlit dítěti s těžkou mentální retardací, co se vlastně děje a že to je pro dobro všech lidí? To nelze.
  4. Co nás to naučilo? Víc si vážit tzv. „běžných“ věcí, které si užíváme za normálních okolností, jako je cvičení ve fitness, možnost návštěvy u kadeřníka, cestování kamkoliv, kulturní události. A taky jsem se naučila šít roušky, koupila si nový šicí stroj. Začala jsem ráda jezdit autem, i když jsem se dřív bála. Prostě situace si vyžádala nový přístup k věcem a jiný pohled na život.

Nemám ráda omezení svobody, potřebuji svůj prostor, nyní se člověk nejen nikam nemůže podívat – k mému milovanému moři za sluníčkem, ale musí navíc nosit roušku, ve které se špatně dýchá. Těším se, až bude vše v normálu a zajdeme si třeba jen tak do kavárny nebo do restaurace a budeme se moci scházet bez ohledu na to kde a s kým. Aniž bychom někoho ohrozili na životě.

 

 

Pája

39 let, sociální pracovnice v Charitě Kutná Hora, dvě dcery – 6 a 10 let

 

  1. Byly to asi dvě věci – zpočátku, když vše vypuklo, byly dcery u manželových rodičů na jarních prázdninách. Já sledovala zprávy a měla pocit, že se děje něco hodně zlého a já nemám u sebe děti, abych je mohla chránit (ačkoliv vím, že je o ně u babičky a dědy skvěle postaráno, staroušci je milují a děti je). Vadilo mi hodně i to, že nevím jaké informace a v jaké formě se k nim dostávají, neboť u rodičů stále běží televize a rodiče si moc nehlídají, o čem se mluví před dětmi.

Také jsem měla nepříjemný pocit z toho, že nechávám kolegy ve štychu.

  1. Poté, co se děti z prázdnin vrátily, jsem cíleně přestala zprávy sledovat. Moje mamka i taťka jsou pozitivně naladěni a nevnímají strach o sebe, tím pádem to nepřenášejí dál. Samozřejmě mi pomáhají modlitby a víra v Toho, kdo vidí dál než my.
  2. Vzhledem k tomu, že děti přestaly chodit do školy a já do práce, tak velmi. Posunulo se ranní vstávání, dopoledne se učíme a děláme věci do školy, samozřejmě nové je i každodenní vaření. Paradoxně jsme mnohem více venku – pokud je hezky, chodíme každý den do přírody. Přestože manžel chodí celou dobu do práce (pracuje v domácí péči a navštěvuje staré lidi), i s ním jsme byli mnohem více než normálně. Je skvělé být se svou rodinou. Děti samy si společný čas pochvalovaly. Také jsem měla po dlouhé době čas a náladu na tvoření a zjistila jsem, že mi hodně chybělo. Po celou dobu jsme se vídali i s nejbližší rodinou z našeho společenství a do přírody vyráželi spolu.
  3. Asi jsem si více uvědomila, že podmínky, ve kterých jsme zvyklí žít, se mohou změnit během chvilky, ale je důležité, na co a koho spoléháme. Jak říká můj milovaný pan farář Satke: „Drž se Pána Ježíše, protože On tě podrží.“

 

 

Z dalších odpovědí vybíráme:

 

 S čím jste se v době koronavirové krize nejobtížněji vyrovnával/a?

  • Někdy asi ve druhém týdnu karantény pro mě bylo obtížné přijímat, jak se hojně mluvilo o tom, jak zaplnit prázdno a volný čas v době karantény. Mně povinností spíše přibylo 🙂.
  • Pozorování ponorky u ostatních.
  • Absence sociálního kontaktu, online není špatné, ale není to ono.
  • S úkoly do školy a učením online.
  • Nedostupnost lékařských služeb pro jiné diagnózy než Covid19, nejistota délky trvání stavu.
  • Že necítím pocit viny za to, že nemusím do práce, že mohu konečně být s rodinou, že nešiju roušky pro půl republiky, že nechodím nakupovat seniorům, asi i to nošení roušek – velmi nepříjemné, obtížně se mi dýchá, zvláště v období alergií.
  • Mírně mě omezuje pouze uzavření obchodů s oblečením a papírnictví. Musím všechno řešit přes internet a to je samozřejmě s poplatky za dopravu dražší. Taky mě mírně zaskočila zkrácená otvírací doba některých institucí (např. pošta).
  • Že se nevidím s blízkými a hlavně s rodinou (moje i manželova rodina žijí každá jinde; jsme závislí na hromadné dopravě, auto nemáme)

 

Co vám pomáhalo nepodlehnout strachu a obavám o sebe a své blízké?

 

  • Víra a naděje.
  • Vědomí, že Bůh má věci pod kontrolou.
  • Strach jsem neměl. Maximálně obavy a ty jdou zvládnout dostatečnou informovaností.
  • Volali jsme si, psali jsme si, panice jsem nepodléhala.
  • Ze začátku jsem byla stresovaná a měla jsem obavy, co se všechno bude dít, ale postupně jsem od Boha dostávala do srdce pokoj. Věřila jsem mu, že to má všechno pod kontrolou, a ať už se bude dít cokoliv, on to ví a nenechá mě samotnou. Proč by Bůh chtěl, abychom se na něj spoléhali, kdyby nám potom nedokázal, že to nebylo marné?
  • Dodržování karantény, zapojení do dobrovolnických aktivit.
  • Že jsem si zjistila všechna fakta a podrobně jsem se o současné situaci informovala.
  • Víra v Boha, telefonáty a esemesky s přáteli.
  • Důvěra Bohu, modlitba, vzájemné on-line povzbuzování, častý telefonicky kontakt.
  • Vědomí, že Pán Bůh ví, co se děje a proč; ví, co je pro nás nejlepší (i kdyby to byla smrt); že Jemu se nic z ruky nevymklo a nevymkne.

 

Když se ohlédnete zpět na uplynulé týdny a měsíce, přineslo vám toto období i něco pozitivního, případně vás něčemu naučilo?

 

  • Měli jsme na sebe více času s manželem. Mohla jsem se zastavit. Více peču, což mě baví. Přečetla jsem zajímavé knihy.
  • Především ujištění ve věcech, které už vím – kontakty lze udržovat i na dálku, online podoba vztahů nemusí být plytká. A návrat k tichu, k nezaplacení.
  • Naučilo mě to důvěřovat Bohu a vyznávat biblické pravdy do svého života. Některé verše mi daly plný význam až teď. Měla jsem víc prostoru trávit čas s ostatními.
  • Víc spím, víc odpočívám, méně stresu v práci.
  • Čas na rekonstrukci zahrady, rozvíjení praktických dovedností dětí v domácnosti.
  • Ano, vážím si více obyčejných věcí – třeba procházky v přírodě, času s rodinou a přáteli.
  • Hodně jsem si odpočinula a nestresovala se a nehonila tolik, děti doma více pomáhaly, začaly jsme společně zpívat chvály.
  • Naší rodině tato „krize“ přinesla v podstatě pouze pozitiva. Jsem s dětmi doma, což vítají, poněvadž denně vařím jejich oblíbená jídla (školní jídelnu nesou těžce), víc se jim věnuji, povídám si s nimi, rozvíjíme koníčky, na které jinak nemáme čas (šití, vyšívání, vaření, pečení, jezdíme na kole). Já to beru jako prodloužení mateřské dovolené:)
  • Možná vděk za obyčejné věci, které teď nemám – třeba možnost zajít si zaplavat, na výlet, do knihovny. A ponaučení, že nemám věci odkládat, protože pak třeba nebudu mít možnost je udělat – ať už setkání s přáteli, nebo třeba nákup tkaniček do bot.

 

 

 

 

A na závěr odpovědi dvou dětí.  Otázky jsme zjednodušili na BAVÍ/NEBAVÍ.

 

Děvčata – 6 a 10 let (1. a 4. třída ZŠ)

 

V době koronavirové krize nás

BAVILO:

  • Že jsme byly s maminkou
  • Měly jsme na sebe více času
  • Měly jsme více času s rodinou
  • Chodily jsme více do přírody – např. na rozhlednu
  • Vstávaly jsme později
  • Chodily jsme na zmrzlinu
  • Kreslily jsme na kamínky a roznášely je a dělaly lidem radost
  • Měly jsme více času pro sebe – malovaly jsme si a dávaly dárky lidem
  • Byly jsme více u babičky
  • Mohly jsme s rodinou hrát společenské hry
  • Jezdily jsme více na chalupu
  • Mohly jsme „pařit“ na mobilu

 

NEBAVILO:

 

  • Písanka (1. tř.)
  • Online vysílání (4. tř.)
  • Nosit roušku
  • Že rouška nepomáhá před smradem
  • Nechodily jsme do obchodů
  • Nebylo otevřené ZOO
  • Nemohly jsme chodit na hřiště
  • Nemohly jsme se navštěvovat a chodit za kamarádkami
  • Rozestupy dvou metrů