Práce vězeňského kaplana

Ptala se Luba Šťastná

Jméno: Jana Matulíková

Věk: 58

Civilní zaměstnání: vězeňská kaplanka a pastorační asistentka ve sboru Církve bratrské v Praze 1,

ve službě vězeňského kaplana od ledna 2017 jako zaměstnanec Vězeňské služby, předtím cca od roku 2005 jako dobrovolník (Světlá nad Sázavou; Pankrác)

V minulém čísle jsme vám tuto službu představili. Dnes vám přinášíme rozhovor se ženou, která jako vězeňská kaplanka pracuje.

• Co vás vedlo k tomu, že jste vstoupila do služby vězeňského kaplana?

Od devadesátých let jsem se párkrát dostala do věznice jako host některého sloužícího kazatele a zjistila jsem, že mě to nestresuje. A pak, když jsme se nastěhovali do Prahy a já jsem chodila do ETS (Evangelikální teologický seminář), oslovila mě kamarádka, jestli se nechci připojit ke skupině žen, které navštěvují odsouzené ve Světlé nad Sázavou. Bylo to tehdy pod hlavičkou Armády spásy. Nabídku jsem přijala a pravidelně tam několik let dojížděla. Ale pak mi přibylo práce, začala jsem studovat evangelickou fakultu a nestíhala jsem jezdit ve všední den. Z tohoto důvodu jsem požádala o vstup do Vězeňské duchovenské péče a jako dobrovolník byla přijata do Věznice Pankrác, kde dobrovolníci pomáhají v neděli odpoledne. No a nakonec se otevřela možnost být ve věznici jako zaměstnanec, tak jsem jako každý jiný prošla psychologickými testy, absolvovala školení, které vyžaduje vězeňská služba, a začala pracovat.

A co mě k tomu vedlo? Asi to, že vidím velký smysl ve službě lidem, kteří mají život poskládaný úplně jinak, a už dlouho, nebo nikdy, moc dobrých zpráv neslyšeli.

• Jaká je náplň této práce a co vše obnáší? Jaké jsou konkrétně vaše úkoly?

Moje práce je především pečovat o spirituální potřeby vězněných osob, ale také mých vězeňských kolegů. Když uvádím spirituální potřeby, je to přesný popis, protože se setkáváme i s příslušníky jiných náboženských směrů. Měla jsem tam jednu dobu skupinku muslimů nebo také lidi bez vyznání, kteří vlastně o křesťanství nestojí, ale potřebují si popovídat. Vedu tedy rozhovory s jednotlivci, někdy jsou pastorační, jindy „ventilační“, mám několik biblických skupinek, čteme z Bible, modlíme se, zpíváme. Taky mám vzdělávací program pro klienty terapeutického oddílu, kde se pracuje s drogově závislými. Je to taková hodně zjednodušená verze religionistiky. Někdy mě kolegové zvou do svých pracovních projektů, abych třeba mluvila o křesťanských vánočních a velikonočních zvycích nebo o křesťanství obecně. Dále pomáháme odsouzeným ve složitých životních situacích, například když jim někdo blízký zemře a oni nemůžou odjet na pohřeb a rozloučit se.

S kolegy se snažím vytvářet dobré vztahy, s některými se bavím o jejich životech, problémech nebo hledáních. Vědí, že se na mě můžou spolehnout a že jejich sdělení jsou pro mě důvěrná.

Mezi moje další úkoly patří administrativa, zapisuju každé setkání s klientem do Vězeňského informačního systému a připravuju žádosti o povolení vstupu civilních osob do věznice. Zúčastňuju se porad, patřím do týmu projektu Podané ruce mentora financovaného z norských fondů, dále do poradního týmu ředitele Odboru výkonu vazby a trestu Vězeňské služby pro realizaci projektu Tichá věznice.

• Pamatujete si na váš vstup do služby? Jaké to bylo poprvé otevřít dveře věznice?

Je to organizačně složitý proces, musíte dopředu poslat osobní údaje – datum narození, bydliště, číslo občanského průkazu; pravidelně docházející návštěvníci ještě musí dodat výpis z trestního rejstříku. Takže jsem byla trochu nervózní, jestli jsem neudělala něco špatně, jestli mi něco nechybí, abych náhodou nepronesla něco zakázaného přes bránu, třeba zapomenutou flashku v kabelce. Poté procházíte rámem, a pokud zapíská, znamená to kontrolu. Většinou je příčinou pásek nebo hodinky, nebo kostice v prádle, občas boty… Když už jste potom zaměstnanec a máte vlastní klíče, je to přece jen svobodnější pocit. Ale stejně se zjišťuje, proč pískáte v rámu, a kontrolují vám každou tašku a kabelku. Po čase si zvyknete a je to běžná součást vstupu. 

• Nosíte si „práci domů“? Jste svědkem jistě silných příběhů. Ovlivňuje vás to nějak? Pozitivně? Negativně?

Snažím se moc to nedělat, ale občas to tak je. Někdy jsou to opravdu silné příběhy, kdy vězni přicházejí o vztahy, umírají jim blízcí, trápí se vinou, vůbec neví, co s nimi bude, až půjdou z věznice. S některými zůstávám v kontaktu i po propuštění.

Asi nikdo si neumí představit, čím ti lidé procházejí, když se vrací ven. Svět se mění strašně rychle, my si na všechno postupně zvykáme, ale oni do toho spadnou po hlavě. Spousta věcí se například venku řeší už jen přes internet, i v případném zaměstnání, ale oni nemají kde se to naučit.

Někteří mi po propuštění volají, že žijí nový život, třeba se i připojili k nějakému křesťanskému společenství. Byla jsem i na svatbě jednoho bývalého klienta, bylo to moc hezké.

Ovlivňuje mě to, samozřejmě. Jsem vděčná za normální běžný život, za církev, za rodiny, které vychovávají svoje děti v nějakém řádu, za to, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi a které mám ráda já. A jsem vděčná i za to, že pracuju pro církev, takže si to „svato“ a „nesvato“ takhle ředím.

• Co je pro vás na této práci nejtěžší?

Nemůžete mít velká očekávání a nemůžete pomoct člověku, který sám nechce. A to je těžké. Víte, co je dobré řešení pro jeho život, víte, co Ježíš může změnit, ale každý má svobodnou vůli a přes tu nejde ani Pán Bůh. A taky je těžké se smířit s tím, že spousta odsouzených lže, a to zcela programově. A snaží se manipulovat a získat pro sebe různé výhody. Na to si nějak nemůžu zvyknout, přestože se v tomhle prostředí pohybuju už dost dlouho.

• Co vám naopak dělá radost?

Třeba to, že jistý člověk, který byl po celé věznici znám svým agresivním a násilným chováním, před rokem a půl zaslechl evangelium, které ho mění. Na to, aby to bylo nějaké účelové jednání, už to trvá dost dlouho, tak doufám, že u něj je to pravda. Už to komentují i jeho spoluvězni, že ta změna je viditelná. Zve je ke čtení Bible. Když ho někdo vytočí, už ho nezbije. Snad vytrvá. Občas takové změny vidím.

• Můžete se s námi podělit o nějaký zajímavý příběh z věznice?

Mám jeden, který je myslím mimořádný. Jeden můj už bývalý klient podnikal se svým kolegou, lidé vložili peníze do jejich projektu, pak kolega firmu vytuneloval a utekl. Nechytili ho. Ale vznikla velká škoda a můj klient jako spolumajitel byl zatčen, přestože ty peníze nevzal a ani z nich nic neměl. Když jsme se začali setkávat, cítil velkou nespravedlnost, byl plný hořkosti. S Pánem Bohem se hádal, aniž by vlastně věřil. Ale pak se jednou v noci probudil a zase se, podle svých slov, litoval a zlobil se na svého společníka i Boha. A najednou mu to došlo, vzpomněl si, jak to doopravdy bylo, že vlastně celou dobu věděl, že je něco špatně, že na tom trestném činu má svůj podíl viny, protože bez jeho přispění by k tomu nikdy nemohlo dojít. Tak se ráno rozhodl napsat všem poškozeným osobní omluvný dopis a několik z nich mu odpovědělo, že mu odpouštějí. Tato událost pro něj znamenala konkrétní Boží oslovení, prožitek života v pravdě. Pořád mě ten příběh dojímá.

• Co by si měl ujasnit nebo uvědomit každý zájemce o tuto službu, než do ní vstoupí?

Že bude celou pracovní dobu bez mobilu. Ale to je legrace, i když je to pravda! Vážně je třeba promyslet něco jiného. Zapálený křesťan může mít pocit, že to je místo, kde je možné očekávat, že se rozhojní milost, protože se tam předtím tak velmi rozhojnil hřích. A že tam přijde, všem vysvětlí, že když přijmou Ježíše, bude všechno jinak a je to. Člověk ale musí vědět, že věznice není misijní pole. Nekonáme evangelizace. A už vůbec nelovíme lidi pro svou církev. Ale chceme mít čas na každého, kdo to potřebuje, jsme připravení naslouchat a přijímat vězně jako lidi, které Bůh miluje stejně jako nás. Chceme jim pomoci, aby došli k sebereflexi, aby našli nějaký nový smysl života. Samozřejmě jim vyprávíme o Bohu a Ježíši, nabízíme jim modlitbu a přinášíme naději. Ale pokud sami nechtějí, nevedeme je k rozhodnutí pro Ježíše. Ovšem když sami zatouží, jsme tam pro ně. Za určitých okolností je možné vězně i pokřtít. Kaplani k těmto úkonům – křest, Večeře Páně – mají pověření od svých církví.

Kaplanská i dobrovolnická služba je zásadně ekumenická, nekomentujeme nikdy praxe jiných denominací. Přinášíme evangelium obecné. Pak je třeba vědět, že vstupujeme do prostředí s přísnými pravidly, která se nám nemusí úplně líbit. A ta pravidla nesmíme v žádném případě porušovat – například když se vězeň ptá, jestli bych mu nemohla dát prášek na bolavá záda nebo zuby, nesmím to udělat. Občas je třeba prokázat psychickou odolnost, protože někdy je toho moc. Ale stojí to za to. A pokud někdo ze čtenářů zatouží po téhle službě, přihlaste se do Vězeňské duchovenské péče a zkuste to.

Tabita 4/2022