A nebude bolest, frustrace, vyčerpání a nebude strach…
Pokaždé když jsme si během bohoslužby měli navzájem popřát pokoj, kladla jsem si jako malá otázku, jestli ten seriózní pán v saku vedle mě, kterému poslušně podám ruku, taky tolik tajně touží po vlastním pokoji jako já. Z výrazu jeho ženy v květovaných šatech nešlo vyčíst vůbec nic. Ale bylo hezké, že mi popřáli. Já jim taky, samozřejmě, nejsem žádný škrt, co chce všechno jen pro sebe. Tedy kromě toho jednoho pokoje.
Sladká chuť slov vlastní pokoj tehdy převyšovala i snový opar sousloví tajuplný ostrov, cukrová vata nebo svatební cesta. Často jsem si před spaním v mysli zabydlovala nejbizarnější krcálky, někdy dokonce i záchod, jenom kdyby byl můj. Jak já bych si ho zařídila! Pokoj jako nedotknutelná svatyně, výsostné vody, útočiště, domeček uprostřed hry. Nemuset už nikdy zakřičet: Dejte mi pokoj!
Při jednom z dalších stěhování se měli rodiče vyjádřit, jestli nechtějí v novém bytě zbourat trochu absurdní příčku. Přepažovala zadní pokoj na dva tak, že první neměl přirozený zdroj světla ani vzduchu, jen okénko do toho většího, navíc byl průchozí… Všechno mi bylo šuma fuk, ta příčka zvěstovala jednoznačné „pokoj tobě“. Zůstala a já byla blažená.
Jakožto benjamínkovi mi časem začali mizet z domova sourozenci a já se stěhovala postupně do většího a pak velikého pokoje. Doteď se to ve mně chvěje, když pomyslím na ten světlý pokoj s parketami a trojdílným oknem krytým venkovní žaluzií. Pokoj, který převyšuje veškeré pomyšlení. A já v něm směla bydlet téměř rok!
Dnes už nejsem malá a naivní, abych při přání pokoje myslela na dětský krcálek. Dnes myslím na slavný esej Virginie Woolfové Vlastní pokoj. Jsou témata, která člověka neopouštějí… Autorka, která se narodila přesně sto let přede mnou, v eseji předestírá tezi, že žena ke psaní beletrie potřebuje mimo talentu a píle nutně dvě věci: vlastní pokoj a vlastní peníze. Částku myslím tenkrát vyčíslila na pět set liber ročně, ovšem neznělo by dobře přát někomu před Vánoci pokoj a pět set liber, tedy se mezi lidem ustálilo (finanční) pohodu a pokoj.
Snad si jako bezdětná jen nedovedla představit radost soustředěné tvorby uprostřed velké rodiny v bytě tak malém, že se vám do něj nevejde ani psací stůl, doufala jsem si dlouho. Dobrá, měla pravdu. Nevadí. Aspoň mě nepřestává mravenčit na šíji, kdykoli mi někdo popřeje pokoj.
Zatímco pohody se totiž o Vánocích intenzivně snažím dosáhnout pomocí fíglů s pánví, troubou, svíčkami a balicím papírem – děti se vzpírají, ale makáme na pohodě, jak se dá –, o tom pokoji už vím, že ho budu muset leda nezaslouženě dostat. Těžko říct, jestli tady na zemi, nebo až na věčnosti, kde je v domě našeho Otce mnoho příbytků. A ten můj, ten bude mít okno s tak hlubokým parapetem, že na něm půjde hodiny číst a zírat ven, budu v tom okně bydlet, tváří venku v otevřené krajině, ale zády uvnitř, krytá bezpečím domu. A bude v tom pokoji, co se pro mě chystá, veliký pracovní stůl. A v šuplíku možná z legrace pět set liber.
Vánoce jsou pak každoroční motivační prohlídkou toho dokonalého pokoje. Realitní agent, který se za nás už dávno zaručil a vyřídil všechno papírování, nás nechá na chvíli nahlédnout, abychom se mohli těšit a radovat a věřit. A pak přijde advent naposledy a my se nastěhujeme v plnosti a nebude už nikde žádný zmatek, ani obavy, ani úzkost. A nebude bolest, frustrace, vyčerpání a nebude strach. Bude jen to okno do krajiny a pracovní stůl a bude veliký ten pokoj, bude bez konce.
Zdroj časopis Církve Bratrské Brána