Jaroslava Cýrusová 

Byla jednou jedna země a z ní do daleka, do široka voněl chléb. Většině lidí v okolních zemích se sbíhaly sliny, sotvaže se přiblížili k hranicím, a mnozí se i do oné chlebové země přestěhovali. V čem vlastně byla chlebová země výjimečná? Vždyť ve všech zemích pekli chléb a v mnohých také pamatovali na všechny, komu se chléb nedostával, a tu a tam je podělovali krajíčky ze svého chleba. Přesto nikde chléb tolik nevoněl a tolik nechutnal jako v zemi chlebové.

Jeden mladý ovčák na pastvě ukusoval ze své skývy chleba, kterou měl od hospodáře, a vtom mu přes nos brnkla nepopsatelná chlebová vůně  z příhraničních oblastí chlebového království. A jako by ho táhla za sebou. Ovčák vzal píšťalku, svolal ovečky do ohrady a pelášil za vůní, jako by mu za patami hořelo. Přiřítil se k prostému domku, odkud se vůně linula, zaklepal na dveře a v mžiku byl uvnitř. Kolem díže s chlebovým těstem bylo několik lidí, vesele si povídali a přitom chystali do ošatek pecny a jiné zase vytahovali z pece již upečené. Místnost byla prosycená nejen chlebovou vůní, ale něčím, co tu vůni prohlubovalo a násobilo, ovčák ale netušil, co to může být. Pozdravil a rovnou se zeptal: „ Povězte mi, dobří lidé, čím voní váš chléb? Jeho vůně mě přivábila a nepustila, dokud mne nepřitáhla až k vám.“ V skrytu duše doufal, že mu nabídnou krajíček, a těšil se, jak lahodný okamžik to bude. Dobrý chléb mu byl vzácný, jako je v královských palácích lahůdkou například kaviár. Lidé kolem díže se na něj usmáli a hospodyně ho vybídla: „Přidej se k nám, vítáme každou pomocnou ruku. Uvidíš, jak chléb připravujeme, a nakonec s námi i ochutnáš.“

Chlapec si vyhrnul rukávy a pak už jen podle pokynů a ukázek pracoval. Ne všechno mu šlo dobře jako ostatním, ale nikdo se proto na něj nemračil. Jakmile byl všechen chléb upečený, sesedli se všichni u společného stolu, vzdali díky a jedli ze společného pecnu. Když došel, nakrojili další. Ovčák se rozhlédl po lidech: „Vy jste jedna rodina, že spolu dokážete tak dobře péct chléb?“

Muži se zasmáli, hospodyně odpověděla: „Kdepak, každý je odjinud. U nás je zvykem  všechny, komu se doma nedostalo chlebového kvásku a kteří se doma nemohli naučit dobře péct chléb, protože jim zkrátka k tomu vždycky něco chybělo, zvát k chlebové peci a rozdělit se s nimi o svůj kvásek a společně s nimi chléb péct. My vítáme jejich pomoc a oni naši a jsme spolu, dokud oni neumí péct svůj chléb tak, že to mohou začít učit někoho dalšího. Nezáleží na tom, jak dlouho potřebují být s námi, každý potřebuje jiný čas.“

Ovčák se zamyslel: „V tom je tajemství vašeho voňavého království! V naší zemi též dáváme potřebným chléb, ale jak mají přijít na tajemství chleba, když ho s nimi nepečeme a oni nedostali možnost  se to ve svých rodinách naučit? Rodiny, které si odjakživa v rodě předávají kvásek

a tajemství pečení chleba, u vás pochopily, že to není samozřejmost, a zvou k pečení i ty, kterým se tohoto dědictví nedostalo. Už rozumím, proč vaše země tolik voní, a myslím, že se v ní usadím natrvalo.“

„Buď mezi námi vítán,“ pohladila ho hospodyně pohledem i slovem a ukrojila další krajíc z voňavého bochníku.