Každé ráno cestou do práce se mi naskytne jeden úžasný obraz, který mám často na mysli. Autem musím projet cestu přes území dolů, kde se těží uhlí. Je to cesta plná prachu a špíny, nic hezkého na pohled. Do toho věčně jezdící náklaďáky, které mění cestu dle rázu počasí – ve vrstvu prachu, nebo lepící se bláto. Když vyjedu na kopec a vidím tu spoušť pod sebou, nemám z toho dobrý pocit a přeji si, ať tuto část cesty projedu co nejdřív. Přesto, když se dívám dolů, pohled mi vždycky padne na jedno místo, které jako by mělo v úmyslu spiknout se proti té špíně a prachu a stát se maličkou oázou, na které každý, kdo projíždí kolem, rád spočine pohledem.
Je to vlastně jen obyčejná maringotka, kde mají dělníci své stroje a nářadí. Stejně šedá, stejně zaprášená a špinavá, jako všechno široko – daleko. Přesto, snad z legrace, snad z touhy po něčem barevném a pěkném, dělníci, kterým maringotka patří, udělali kolem ní cosi jako zahrádku. Nic velkého, jen pár květin, které vysílají do šedého světa záblesk krásy a radosti, a několik umělých zvířátek, vyhrabaných někde v bazaru. Slunečnice zvolna pohybující se ve větru a otáčející své velké zlaté hlavičky ke slunci, jako by vedly rozvážný dialog o ponurém světě kolem, který je třeba trochu rozveselit a prozářit. Možná tuší, že jsou to právě ony, které k sobě vábí tolik pohledů… Že jsou to právě ony, které vysílají do šedého a zaprášeného okolí kousíček světla a krásy… Že jsou to právě ony, které způsobují, že obyčejné, ponuré a zaprášené údolíčko se díky nim na malou chviličku změní v lahodnou „pochoutku“ pro duši…
A tak si říkám, když se dívám do světa kolem sebe, kolik je v něm špíny a prachu, jestlipak i já dokážu být uprostřed něho takovou oázou? Jestlipak i svůj život otáčím za „slunečními“ paprsky Boží lásky, abych pak kolem sebe šířila lásku a radost a byla také takovou „pochoutkou“ pro duše kolem…?
Jana Wewiorková
(3/2016)