Úvodník

Luba Šťastná

Článek s tímto názvem jsem si dnes přečetla v Životě víry* právě ve chvíli, kdy jsem chtěla začít psát úvodník na téma: „ Opravdu jsem chudá“.

Trochu úsměvné.  Uvědomila jsem si, že téma bohatství a chudoby, nebo spíš toho, jak si připadáme, je aktuální a to, že v tomto čísle Tabity najdete jak články, tak i anketu na toto téma, není náhodné.

Krátce po revoluci, v roce 1994, jsme byli s manželem a dětmi pozváni křesťanskými přáteli do Švýcarska. Seznámili jsme se s nimi nedávno předtím na konferenci Hope for Europe, během které jsme byli ubytováni v jejich rodině. Vzniklo přátelství a oni nás pozvali k nim na dovolenou. Byli jsme z toho dost „vykulení“, stalo se něco, co jsme si před pár lety nedovedli ani představit. Jeli jsme na dovolenou na západ a navíc do krásného a bohatého Švýcarska. My – chudí Češi! Krátce předtím jsme při autonehodě přišli o auto. Nebyla to naše vina, ale při uplatnění povinného ručení zohlednili značné stáří našeho auta, a tak i když bylo auto na odpis, odškodnění nám na pořízení jiného auta zdaleka nestačilo. Proto jsme na dovolenou na bohatý západ vyráželi v půjčeném voze od jednoho bratra z církve. My, chudí Češi, ve vypůjčeném autě. Proč to rozepisuji? Protože si dodnes pamatuji, jak naši hostitelé, když přišla řeč na to, že auto, kterým jsme přijeli, není naše, reagovali: „To je bezvadný nápad. Rodina našeho syna má také společné auto s jinou rodinou. Mít auto jen pro sebe je dost drahá záležitost.“  Páni! My vzhlíželi k bohatému západu a oni mají jedno auto na dvě rodiny – a chudí si nepřipadají.

Mnohokrát si na ně vzpomenu, když se učím dívat na to, co mám, a ne na to, co nemám.

Žiji život ve vděčnosti za to, co mám, a ve svobodě od toho porovnávat se s druhými, jak píše Jana Frantíková ve svém článku o pár stránek níže.

• Kde je podle vás hranice chudoby? Máte s chudobou nějakou vlastní zkušenost? Pokud ano, jak jste se s ní vypořádali?