Bylo – nebylo. Vlastně bylo, a dokonce ještě je, protože to, co je v pohádce, je napořád.
V daleké zemi za Růžovým kopcem žila princezna Zdobilka Tvrdohlavá. Potrpěla si na parádu. Neustále se otáčela před zrcadlem v nových šatech. Řídila si nové závoje, pláště, boty a rukavice. Dokonce i korunky musela mít pořád nové. Že to něco stálo, to si jistě dovedete představit. Královský tatínek byl den ode dne ustaranější a ustaranější. Zato královna se v dcerunce jen viděla. Nakupovala nejlepší a nejdražší látky, pročítala módní časopisy, a to především časopisy z jiných království. Proháněla švadleny, které by ze zámku nejraději utekly.
„Zdobilka – zlobilka,“ šuškaly si pro útěchu, když celé noci seděly nad šitím.
Dříve bývalo v království docela dobře, ale od té doby, co Zdobilka vyrostla, staral se král jen o samé marnivé věci a docela zapomněl kralovat. Lidem se dařilo čím dál hůř. Aby toho neštěstí bylo opravdu dost, usadil se ve sluji pod Růžovým kopcem drak a začal lidem žrát úrodu a dobytek. V zemi bylo hůř a hůř. Když už bylo nejhůř, vydali se tři nejodvážnější muži ke králi. Bývali by se k němu ani nedostali, protože královna tušila něco nedobrého. Radila manželovi, aby je do zámku vůbec nepouštěl. Jenomže král měl zrovna v tu chvíli plné zuby toho ženského poroučení. „Ať jdou dál!“ rozkázal.
Poslové se tedy šťastně ocitli před králem. Jedním dechem vypověděli o trápení s drakem.
Král byl mrzutý: „A proč si draka nezabijete sami?“
„Odpusť, pane,“ odpověděl nejstarší muž, „ale podle všech pravidel je zabíjení draka věcí princů, rytířů…“
„A hloupých Honzů,“ nenechal král posla domluvit.
„Odpusť, pane, musíš nejprve vypsat odměnu tomu, kdo draka zabije,“ řekl druhý venkovan.
„Odměnu, odměnu!“ král byl obzvlášť rozmrzelý. „Vždyť já nemám z čeho vypsat odměnu. Ta moje holka všechno proparádí,“ zabručel král a hned vzápětí ho mrzelo, že si to před těmi lidmi nenechal pro sebe.
„Vyhlas jako odměnu princeznu za manželku,“ poradil třetí muž.
„No, to už se vůbec nikdo nepřihlásí,“ pomyslel si král a drbal se poněkud nekrálovsky za uchem. Pak mu zasvítily oči: „Ale co kdyby? To by byly dvě mouchy jednou ranou!“ Vylovil z váčku zlaťáčka – chudáčka, dal ho poslům, poděkoval jim za rady a ještě ten den dal vyhlásit po celé zemi i v sousedních královstvích, že dá princeznu Zdobilku Tvrdohlavou za ženu tomu, kdo zabije draka pod Růžovým kopcem.
Zpráva se dostala až do země za Modrou horou, kde sídlil princ Elitan I. Vybíravý. Potrpěl si na vybrané chování, vybranou společnost, vybraná jídla a měl vybraný vkus. Aby tohle všechno mohl mít, musel vybírat veliké daně.
Když se dozvěděl o drakovi za Růžovým kopcem, usoudil, že je čas dokázat svou udatnost v boji a že i na ženění by mohl pomýšlet. Rozkázal přichystat koně a sám si šel vybrat zbroj. Měl brnění bronzové, stříbrné a zlaté. Plášť purpurový, modrý, zelený a fialový, k tomu tucet různých chocholů.
„Vždyť já nemám co na sebe!“ myslel si princ, a protože byl v té chvíli sám, nemusel se chovat vybraně. Začal vyhazovat pláště jeden po druhém, běhal sem a tam, rozhazoval jednotlivé díly brnění a byl nešťastný, neboť taková bitva s drakem a námluvy k tomu, to je přece životní událost. Nemůže přece jet jen tak! Když se uklidnil, zjistil, že si ze své krásné výbavy vyrobil nepřehlednou hromadu haraburdí. Vtom mu bleskl hlavou nápad. Vzal si od každého brnění kousek, z roztrhaných plášťů nařídil sešít jeden nový, všebarevný. Vybral tři otřepané chocholy a spokojeně se vydal na cestu.
Na nádvoří se střetl s otcem. Král už v životě leccos viděl a zažil. Ale tohle?
„Co to má znamenat?“ optal se syna a poklepal prsty na jeho podivnou výzbroj.
„Jedu zabít draka a namluvit si princeznu do království za Růžovým kopcem,“ odpověděl sebevědomě syn.
„Aha,“ vydralo se z královských úst. Ačkoliv to znělo spíš jako povzdech, princ si to raději vysvětlil jako přitakání. Pobídl koně a zmizel za branami.
Netrvalo dlouho a princezna Zdobilka uviděla přijíždět do zámku podivného jezdce. „Konečně,“ pomyslela si. Seběhla na nádvoří, schovala se ve výklenku a zálibně si prohlížela rytíře v neobvyklém ustrojení. Než princ vyřídil všechny náležitosti se strážemi, než se dostal ke králi, než pozdravil královnu, stačila princezna převrátit svoji komnatu naruby. Vyházela všechny šaty. Od každých si oblékla kousek, aby nádherou stačila neznámému rytíři a náhodou nezůstala s módou pozadu. Dala si připravit kočár, že prý se pojede na souboj s drakem podívat. Marné bylo všechno rozmlouvání – když Tvrdohlavá, tak tvrdohlavá.
Ještě toho dne dorazili k dračí sluji. Kočár se zvědavou princeznou zůstal stát opodál. Princ, potěšený Zdobilčiným pohledem, vyrazil kupředu. Drak ucítil, že se něco děje, vystrčil hlavu z jeskyně. Jakmile uviděl prince v brnění ze tří různých kusů, v podivném plášti a s vlajícími odrbanými chocholy, začal se smát. Strašlivě smát. Jeho smích se nesl za všechny kopce v okolí. Lidé dávali seno do kupek, protože si mysleli, že bude bouřka. A drak se smál a smál. Princ se lekl, neboť o něčem takovém v životě neslyšel. Přepadl ho strach, a tak se bál a bál. Drak ze smíchu, princ ze strachu, začali se zmenšovat a byli čím dál menší a menší. Princezna, když viděla, že se jí ženich ztrácí před očima, vyběhla z kočáru ven, aby nezůstala pozadu, a začala se zmenšovat, až ji ve vysoké trávě nebylo skoro ani vidět.
Šel tamtudy zrovna potulný kramář. Uviděl maličkého draka, podstrojené princátko a namaškaráděnou princezničku, rychle je strčil do krosny a chtěl jít dál.
„Co s nimi budeš dělat?“ volal za nimi udivený kočí.
„Udělám si loutkové divadlo,“ smál se kramář.
Co řekl, to udělal. Ještě mnoho postaviček nasbíral cestou od města k městu. Ale ne každá byla titěrná, aby se vešla do krosny a nechala se vodit po jevišti. Kramář se musel dobře dívat, pozorovat, jak lidé žijí, a potom udělal loutky, které by se jim podobaly. Čím krásnější a lepší byl člověk, tím těžší to bylo. Jednoho dne mohl konečně vyměnit krám za loutkové divadlo a hrát lidem příběhy, o kterých se jim ani nezdálo, a přece jim připadaly tolik skutečné.
Když se král za Modrou horou dozvěděl podivnou novinu, ani nebyl překvapený. „Asi jsem synovi předal vládu poněkud předčasně,“ řekl si a k veliké radosti národa usedl zpět na trůn.
Když se na zámku v království za Růžovým kopcem dozvěděli podivnou novinu, královna plakala a naříkala, až byla takhle maličká. Král poručil kočímu, aby ji odvezl za dcerou, tedy tam, kam patří. Král se znovu ujal vlády. V zemi bylo zase dobře, jako v každé zemi, kde jsou všichni na svých místech a kde se lidé dovedou smát.
Marie Macková