Petr Plaňanský

Paní zima zaklepala na dveře a jistě se i vás ptá, co jste dělali v létě. Někdo si připravoval dřevo na topení, jiný se vyvaloval někde u vody. Ten, kdo se snažil udržet si trochu kondici a překontroloval stav svých běžek a zimního vybavení, se nemusí bát vyrazit na malý okruh do Jizerek. Tentokrát jsem zvolil vysloveně pohodovou cestu, kde se o svá kolena nemusí strachovat ani starší běžkař mého věku. A nebojte, mám i několik doporučení pro zdatnější hltače kilometrů.

Jizerky jsou známé především díky vyhlášené „Padesátce“, zimnímu lyžařskému běžeckému závodu, jehož první ročník proběhl jako zimní příprava českých horolezců. V roce 1970 se ho naposledy účastnilo i všech 15 našich borců, kteří v květnu téhož roku tragicky zahynuli na své výpravě pod Peruánským Huascaránem. Od roku 1971, tedy svého čtvrtého ročníku, nese Jizerská padesátka přízvisko „Memoriál expedice Peru 1970“ jako připomínku oné tragické události.

Zájemci o historii zmíněného zimního závodu, případně ti, kteří si chtějí zajet velký či menší okruh (25 či 10 km), odkazuji na stránky www.jiz50.cz, kde si mohou dohledat podrobnosti a přihlásit se na vyhlášený závod, který probíhá (podle sněhové situace) obvykle někdy v první polovině února.

My se však této hlavní trati dnes vysloveně vyhneme. Naším cílem je doslovné obkroužení Bukovce, což je výrazná samostatná hora (1005 m. n. m.), vyčnívající mezi Jizerskou loukou a Jizerským údolím, a je skutečně nepřehlédnutelná z mnoha stran. Začínáme v Martinském údolí u hřiště skiareálu Mýtiny. Zde se i v zimě brzo ráno dá bez problémů bezplatně zaparkovat. Po silnici směrem na Harrachov je to prudká levá odbočka v dolní části Kořenova. Případně se dá dojet na nádraží do Kořenova a seběhnout kousek po silnici ke hřišti, kde si konečně nazujeme běžky.

Na místním hřišti je krásně ve sněhu vyjeto mašinkou několik běžeckých stop, tak se můžeme na okruhu rozehřát a rozjezdit, abychom pak v pohodě nastoupili na Jizerskou cestu, která nás nad údolím řeky Jizery dovede po 7 kilometrech pod Bukovec na Jizerku-Mořinu. Na Jizerce jsem v dávných letech v zimě nikdy neopomenul zaskočit ke Kakrdovi na vyhlášené borůvkové knedlíky a grog. Ale nejsem si jist, jak se stravovací tradice na Jizerce během let proměnily… vracím se sem teprve druhým rokem po jednom a půl desetiletí, kdy jsem do Jizerek nejezdil.

Naše cesta zpočátku stoupá spíše mírně, a je-li dost sněhu, mráz a modrá obloha, je to skutečně až mystický zážitek. Teprve až pod Bukovcem budeme muset trochu zabrat, protože se sklon cesty značně změní. Zato nás pak čeká krásný kilometrový sjezd k muzeu Jizerských hor. Je-li dobré počasí, pak můžeme zahlédnout Krkonoše, které se rýsují nízko nad obzorem nalevo od Bukovce. K vidění jsou konkrétně Srenica, Labský štít a Violík. Nad muzeem, po překonání mostku přes Jizerku, uhneme po Jizerské magistrále prudce doprava (tedy Bukovec budeme mít tentokrát po své pravé ruce mírně před sebou), abychom podél Jizerky sjeli krásným (dvoukilometrovým a dobře udržovaným) sjezdem k jejímu soutoku s Jizerou na česko-polské hranici.

Klasický mostek zde již léta nestojí. Zato kousek nad ním najdeme dřevěnou lávku, a pokud není namrzlá, stojí za to si odskočit k sousedům vyzkoušet, jaký vzduch se dýchá v Polsku. Ujišťuji vás, že v údolí řeky Jizery je na obou březích v zimě vzduch vždycky dost ledový a jiskřivý.

Od lávky se vrátíme kus zpět k snadno přehlédnutelné odbočce zelené barvy, která šplhá prudce vzhůru pod Bukovec (při návratu od lávky ji budeme mít nyní po levé straně). Nezbývá, než si na chvilku hodit lyže na ramena a absolvovat asi půlkilometrový strmější výstup na rozcestí pod Bukovcem. Pozor, ať si nenaberete sníh do běžeckých bot! Z rozcestí se posléze vydáme krásným šestikilometrovým sjezdem, který jsme si na začátku výletu vyšlapali, zpět na naše východiště.

Celá cesta měří asi 17 kilometrů, nastoupáte a zase sjedete nějakých 360 výškových metrů. Náš výlet zvládnou již bez potíží i běžkaři začátečníci (ve své únorové výpravě s mládežníky jsem měl hned dva).

Ti, kdo by se cítili na delší okruh, doporučuji z Jizerky výlet až na Smědavu. Vybrat si mohou ze tří cest (a volba by se měla nejspíš odvíjet od sněhové nadílky) – severní Jizerskou silnici-Jizerskou magistrálu (7,3 km), střední Promenádní cestu-Jizerskou magistrálu (7 km) či jižní cestu pod Černým vrchem-Jizerskou magistrálu (7,9 km). Ideální je zkombinovat dvě cesty, naplánovat pauzu na posilnění v restauraci na Smědavě, a tím si výlet prodloužit o dalších 15 km.

Pokud je v mapách uvedeno označení „Jizerská magistrála“, jedná se o udržované a strojově vyjeté koleje pro běžkaře. Snažte se koleje moc nerozrýt – usnadňují jízdu všem nadšencům bílé stopy.

Pokud byste potřebovali pomoc v nouzi, tak nejbližší stanice horské služby v této oblasti je právě na Jizerce, okolo které se pohybuje náš dnešní kratší i delší běžkařský výlet.

Nevím, zda mladí lyžníci znají ještě severské zvolání „SKOL“, tak jen pro jistotu doplňuji, že je to pozdrav severských lyžařů, nikoli příkaz někoho sestřelit z běžecké stopy.

Tabita 4/2021