Tomáš Jeřábek
Nedávno náš pastor v neděli kázal na 13. verš z 3. kapitoly listu Filipským, kde se píše:
…zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou,
běžím k cíli pro cenu Božího povolání vzhůru v Kristu Ježíši.
Řekl bych, že myšlenka obsažená v tomto kázání je pro život nás křesťanů velmi důležitá. Potřebujeme totiž upřít svůj pohled na Ježíše, běžet za ním ze všech sil a zbytečně se neohlížet.
Jelikož mám osobně velice rád sport, který se snažím i aktivně praktikovat, bývá pro mě častou inspirací… Jistý krátký úsek svého života jsem závodně plaval a až do nynějška se snažím, byť na amatérské úrovni, provozovat triatlony (plavání, kolo, běh).
Okamžitě se mi během kázání vybavila jedna praktická zkušenost:
Na triatlonu se běžně plave na otevřené vodě a často se startuje hromadně ve velkém počtu lidí. Dovedete si tedy představit, že někdy není úplně snadné se správně zorientovat a plavat přímo ideálním směrem. V rybníce na rozdíl od plaveckého bazénu totiž na dně nenajdeme žádné vodicí čáry ani spáry kachliček, kterých by se dalo pohodlně držet a zachovávat tak předem naplánovaný kurz. Bóje, která se často musí obeplout, není také vždy viditelná v tom šrumcimnoha plavců, kteří se snaží vybojovat co nejlepší pozici pro další průběh závodu. Vytvořil jsem si proto úplně jednoduchou strategii. Před startem jsem se podíval, kterým směrem musím během závodu plavat, a v tom daném směru jsem si našel nějaký výrazný bod na břehu, ideálně nějaký vysoký strom. Na tento bod jsem poté během plavecké části plně upřel svoji pozornost a při každém vynoření jsem svá tempa a svůj směr korigoval přímo k němu.
A ono tomu je zrovna tak i v našich životech… Často bychom si přáli, aby to byl onen krásně nalajnovaný a úhledný plavecký bazén, ale ve skutečnosti to je pořádně nepřehledné jezero, které je často dokonce rozbouřené. A jako při mém plavání, i v životě potřebujeme pevný stabilní bod, ke kterému upřeme svůj zrak a díky kterému vždy budeme moci srovnat svoji cestu, pokud by se začala stáčet nesprávným směrem. Tím bodem musí nutně být vždy Ježíš. V listu Židům 12,2 se píše: …upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu.
Přiznám se, že zrovna tak jako v životě mi nějakou dobu trvalo, než jsem tuto strategii s pohledem jasně zaměřeným na Ježíše objevil, tak i na závodech jsem si nejednou střihnul pěknou okliku. Někdy stačilo, abych si byl jistý sám sebou, tím, že přece bez problémů poplavu rovně, a tak když jsem se po delší době pořádně rozhlédl, zjistil jsem, že plavu úplně jinam, než bych měl. Jindy se také může stát, že vedle sebe vidíme závodníka, který působí velice přesvědčivým dojmem: pěkná postava, profesionální úbor… To je jistota, říkám si a plavu podle něj. Jaké je to ovšem po chvíli rozčarování, když po těžce vynaloženém úsilí zjistím, že on si řekl úplně to samé o mně a oba jsme plavali klikatě, jako když se jede slalom na lyžích.
Milí přátelé, není špatné si zdravě věřit ani mít dobré vzory v některých moudrých lidech, ale tím nejvýraznějším bodem, který určuje směr v našich životech, musí být Pán Ježíš, protože když tomu tak nebude, nejenom že si svoji cestu do Božího království velmi pravděpodobně pořádně zkomplikujeme, ale můžeme ji minout úplně a ztroskotat zcela vyčerpaní kdesi uprostřed rozbouřeného jezera…
Tabita 3/2021