Věra Dvořáková
Věříš tomu, že i na tobě záleží? Zoufáš si nad svou nedokonalostí? Zase se ti něco nepodařilo, připadáš si zbytečná. A přesto …
Jsi královská dcera. Nebeský král poslal svého Syna Ježíše i kvůli tobě.
Každého z nás Pán Bůh zasadil na určité místo, kde máme růst, kvést, přinést plody.
Vyrostla jsem v prostředí církve. Také naše rodina byla věřící. Existenci Boha jsem tedy nikdy neřešila. I v životě dětí, které vyrostly v takovém prostředí, však přicházejí chvíle, kdy činí svá vlastní rozhodnutí. Vidí život kolem sebe – v rodině, mezi kamarády, ve škole a později v práci. A hodnotí. Je lepší žít život s Bohem, nebo ne? Jednoho dne jsem se rozhodla, že chci žít naplno pro Boha. Spíš bych však řekla, že jsem dala svůj život Ježíši proto, že jsem měla pocit, že ho nejsem schopna sama zvládnout (bylo mi dvanáct). Pocity méněcennosti a neúspěšnosti nemusí člověk prožívat jen v dospělosti J
Bylo to už po maturitě, nastoupila jsem do svého prvního zaměstnání. A spřátelila jsem se s mladou ženou, která uvěřila krátce předtím, mnohé ji asi znáte, jmenuje se Lubona Šťastná J. Začaly jsme spolu jezdit do jedné farářské rodiny, s jejímiž členy se Lubona seznámila ještě jako nevěřící. Bývaly jsme u nich vždy několik dní, postupně jsme střídavě pobývaly i u další rodiny, která v tom městě bydlela. S vděčností vzpomínám na duchovní zázemí, které jsme u nich nacházely. V té době prožívali ve sboru malé probuzení. A tyto rodiny žily naplno pro Pána. Scházely se k modlitbám, lidé přicházeli na návštěvu k nim. Tak jsem mohla vidět život víry za pochodu. Ne nedělní dopolední účast na bohoslužbách (tu taky), ale všední život. Dodnes nepochopím, jak jedna z těchto sester dokázala vyjít s platem svého manžela, nijak vysokým, když se starala o domácnost, dvě malé děti, spousty hostí a ještě přestavovali domek. Byl tam však skutečný DOMOV. Při vaření a žehlení nám vyprávěla, co zažívají s Bohem, probraly jsme spoustu praktických věcí, modlily se spolu. Byly jsme účastnicemi rozhovorů s dalšími lidmi. Jeden známý tam přivedl svou sestru, že by chtěla svůj život odevzdat Bohu, jak to má udělat? Byly jsme u toho, když s ní hovořili i když po rozhovoru vydala svůj život Ježíši. Další lidé se stavili, že byli na borůvkách a že jim nějaké vezou. Ve společenství se starali jeden o druhého, vzájemně si pomáhali, modlili se za sebe. Tohle byl život. Tenkrát jsem si říkala – Pane, jednou bych takovou rodinu chtěla mít taky. Pán Bůh nezapomíná, tuto moji modlitbu bohatě vyslyšel a naplnil J.
V poslední době se často zabývám vztahy – k Bohu i k lidem. Vlastně i v církvi jde o vztahy. Především. Když jsem kdysi začínala chodit do mládeže v našem sboru, připadala jsem si sama, že si mne nikdo nevšímá, že nikoho nezajímám. Do té doby, než jsem sama začala hledat cestu k druhým. Možná je to i tvůj problém. Také čekáš, až si tě někdo všimne? Zkus udělat první krok ty. A nenech se odradit prvním neúspěchem.
Také se modlíš, aby ti Bůh ukázal, co je tvůj úkol, kde je tvoje místo? Modli se dál, ale než to zjistíš, určitě můžeš začít se vztahy. Připadáš si nevyužitá? Že se ti nic nedaří? Zkus se rozhlédnout kolem sebe. Co tví sousedé, kteří žijí sami? Možná by stačil úsměv, chvilka pozornosti, kousek upečené buchty. V naší rodině máme takový zvyk, že na Štědrý den dopoledne obejdeme několik sousedů v naší ulici, popřejeme jim pěkné Vánoce a předáme misku s cukrovím. Nechodíme si k nim sednout, každý má ten den práce nad hlavu, jen zazvoníme. Jedni sousedé to vždycky opláčou, jiní, mladší, když jsme se u nich jednou nestavili, nám další rok řekli: My jsme vás loni čekali a vy jste nepřišli…
Co takhle pozvat v neděli na oběd někoho ze sboru, kdo je sám? Nebo pozvat sousedku na kafíčko? Nebo jí dát nějakou malou pozornost, pohlazení? Možná je ve vašem sboru nějaký student, který to má domů daleko. Co na tom, že nemáš perfektně uklizený byt, že je leccos nedokonalého? Málokdo hledá dokonalost. Ale teplo lidského vztahu mnoha lidem chybí.
Kdysi jsem si stěžovala, že skoro nemám nevěřící známé, protože jsem roky v církvi pracovala, a tudíž ani v zaměstnání jsem se s lidmi, kteří Boha neznají, téměř nesetkávala. A sousedé byli mírně ostražití, protože pro ně jsme byli ti „pánbíčkáři“. Dnes je to jinak. Za svých pobytů v nemocnici jsem se seznámila s několika dívkami a ženami, s některými spolu dodnes udržujeme kontakt. Další jsou sousedky. Možná si myslí své o naší víře, ale chodí k nám rády – a my o své víře nemlčíme. Ne že bychom s nimi vedli sáhodlouhé diskuze, mohou vidět náš život se vším všudy.
Možná můžeš vzít mobil a zavolat někomu, s kým jsi už dlouho nemluvila a víš, že bys měla. Možná můžeš napsat mail nebo dopis a povzbudit někoho. Když jsem procházela těžkými obdobími, jak pro mne bylo povzbuzující, když mi někdo poslal sms: Myslím na tebe.
Můžeš toho dělat tolik! I s malými dětmi můžeš. Podat ruku, usmát se, prohodit pár slov. Pohladit starou babičku po rameni. I na tobě záleží. Pro Boha jsi důležitá. A pro lidi taky – Pán Bůh každou z nás někam zasadil. A tam máme růst, kvést a přinést ovoce.