V letním čísle Tabity (2/2015) jsme přinesli rozhovor s Jiřinou Ginou Čunkovou, ženou, která se věnuje přechodné pěstounské péči. Bylo to v době, kdy Gina s touto prací začínala, a tak nás zajímalo, jak se jí daří v tomto poslání dnes.
V červnu jsme se loučili s Kristiánkem, těsně před jeho pátými narozeninami. Poplakala jsem si. Byl u nás rok a půl a to je hodně. Emočně jsem se cítila jako na lodi, která se rozhoupala na rozbouřeném moři. Trvalo mi pár měsíců, než jsem se dokázala utišit. Je mi po Kristiánovi smutno i dnes, ale už to tak nebolí. Má svoji maminku a je spokojený.
Teď se staráme o Adama, od jeho deseti dnů. Jsou mu čtyři měsíce. Brzy bude žít v adoptivní rodině a vím, že si opět popláču. Je kouzelný, sladký, má nádherný úsměv a veselou, rošťáckou povahu. Je vymilovaný, staráme se o něj, jak nejlépe umíme. Až je mi občas líto, že jsem nedala stejnou lásku i čas svým dětem, když byly malé. Vím, že by mi moje děti řekly, že jsem byla prima maminka, ale jen já vím, co mohlo být tehdy lepší.
Adam měl dnes horečku. Hodně plakal a většinu dne i večera strávil v našem náručí. Modlím se, aby tato noc byla klidná a chlapec se pořádně vyspinkal. Jsem unavená, bolí mě celé tělo i hlava
a říkám si, jestli to vůbec stojí za to. Jestli se třeba nevrátit za mikrofon. To noční vstávání, ranní vstávání, dětský pláč, každodenní praní a věšení prádla atd. … co budu vypisovat. Většina z vás ví,
o čem je řeč.
Přechodná pěstounská péče je náročnější, než jsem si myslela. Došlo mi, že mě může doslova pohltit a emočně vysát, když se nechám. Je to sice moje zaměstnání, je to moje radost i starost, ale není to všechno, co v životě mám.
Je tu moje rodina, manžel, děti, vnoučata, maminka, přátelé a lidé vůbec. Jsou tu moje záliby. Zpívání, skládání písniček, hudba, knihy, filmy, příroda, vaření, pečení. Je tu církev, moje křesťanská rodina, a v ní lidé, kteří jsou spojeni stejnou vírou jako já.
Nemůžu být všude, nemám kapacitu vždy dělat všechno tak, jak bych chtěla. Vloni jsem natočila desku, napsala pár písní, zakoncertovala jsem si, do svých zálib se mi podařilo vtáhnout i Kristiánka.
Letos jsem nenatočila ani nenapsala nic. Knihy z knihovny zůstaly ležet na místě, aniž bych se do nich podívala, plavat jsem byla pouze dvakrát, i těch chlebů jsem napekla méně.
Za dva roky mi bude padesát let. Leckdo by mohl říct, že bych mohla zvolnit, ulehčit si, víc si užívat, mít pravidelnost a řád. Ženy v mém věku se stejně odrostlými dětmi začínají „konečně žít“. Chodí do kina, do divadla, jezdí k moři, na hory, vysedávají s kamarádkami v kavárnách, chodí cvičit, mají čas i peníze na zábavu, kosmetiku i kadeřnici. Mnohé by už neuspokojilo mít znovu doma malé děti.
Já byla v kině naposledy vloni s Kristiánem na Ovečce Shawn, do kavárny chodím jen, když chci nakrmit Adama, a k moři se mi beztak nechce. Peníze na kosmetiku mám, ke kadeřnici občas zajdu, ale čas, ten už musím hledat.
I přesto se mi můj život jeví jako pestrý, bohatý, plný, zajímavý a nevšední, byť trošičku chaotický. Mám ho ráda a mám ráda toho, kdo mi ho daroval.
P. S. Adam spí. I to je dar.
Jiřina Gina Čunková