Jana Frantíková
Umřel mi tatínek. Za pár měsíců by s maminkou oslavili diamantovou svatbu. Umřel velkolepě, cestou z bohoslužeb, kde byl u svatého přijímání. Z kostela šel pěšky procházkou, i když mohl jet autobusem. Nestonal, s ničím se neléčil. Šel po ulici a najednou mu přestalo tlouct srdce. Bylo mu 87 let. Takhle bychom si to přáli všichni. Ráno si s maminkou ještě přečetli z Bible, pomodlili se a pak si maminka s chřipkou zase zalezla do postele. V poledne u dveří nezazvonil už tatínek, ale policie.
Navzdory tomu, že jsme byli opravdu Bohu vděční za to, jakým způsobem si vzal tátu k sobě, padl na nás velký smutek. Maminka byla ve spoustě věcí bezradná. Najednou na ni dolehlo, že už tady na zemi nikdy tátu neuvidí. Už se ho nebudu moct na nic zeptat. Šedesát let si spolu povídali, a ještě si spoustu věcí nedořekli. Bylo potřeba zařídit hromadu technických věcí. Kdepak je oddací list? Brala do ruky jednotlivé věci, které tátovi patřily. Kartáček v koupelně, župan přes křeslo, boty v předsíni… všem těmhle předmětům najednou chyběl majitel. Bylo krátce po Vánocích, tatínek si dárky moc neužil. V novém pyžamu spal jen dvakrát. Stýskalo se nám.
Tatínkovým největším životním strachem posledních let bylo, že zůstane sám. Že maminka, která se léčí na různé choroby, odejde k Bohu dřív. Tatínkovy strachy se nenaplnily.
V manželství, které trvá dlouho a kde si jsou manželé ve stáří jeden druhému oporou i v těch nejobyčejnějších a nejpraktičtějších věcech, vzniká hluboké pouto. A jeden odejde dřív a druhý zůstane sám. Kdo bude který, o tom rozhoduje Bůh. Pro maminku je ale jednou z drobných radostí života to, že táta tady nezůstal sám. Ví, že pro ni je to jednodušší. Je společenská, dobře slyší, ráda si telefonuje a není jí nepříjemné požádat rodinu o pomoc. To, že žije dál se smutkem, ale bez zoufalství, s vděčností za tátův život i za jeho odchod k Pánu, je poslední dárek, který tátovi může dát.