Šárka „Charlota“ Dvořáková

Každému je něco dáno. Někdo má od Boha dar léčit, ať tedy léčí. Další se stará o malé děti, jiný se umí dobře modlit a kázat před lidmi. Někdo zase má své srdce u starých lidí, někomu se chce předávat svoje znalosti, tak učí. Další je třeba potřebný na úřadě, protože umí počítat a vyzná se v zákonech. Prostě naše cesty jsou různorodé. A je to tak dobře. U nás v kostele jsem si to uvědomila, když jsem si byla sednout v kavárně s kamarádkami, které jsou už maminky po mateřské, a najednou je každá jinde. Jedna se učí a cestuje, další už znovu pracuje a pomáhá tak nemocným lidem, další začala kurz na sociální pracovnici, jedna z nás nabízí vhodné léky lékařům, další pracuje a jezdí denně daleko autem, jedna zase pečuje o staré a nemohoucí lidi – a já se našla u postižených dětí.

Je to zajímavé. Někdy si člověk plánuje nějaké vysněné povolání, a přesto se ocitne úplně někde jinde. Možná je to tím, že musí nejdřív najít sám sebe. Možná taky najít víru a Boží cestu, aby věděl, kudy se má dát. A pokud sám neví, určitě najde správnou cestu, řídí-li se srdcem. Ovšem to hledání může trvat déle, někdy i roky, než se člověk najde někde, kde je to jeho místo. Každé povolání má své klady i zápory. Něco nás baví, něco naplňuje, něco zase rozčiluje. A ať už jsme v jakékoliv fázi svého hledání, hlavní je, jestli jsme pro někoho něco udělali a zda to, co děláme, děláme s láskou a radostí. To je hlavní vždy a se vším. Vlastně se nám pak i lépe pracuje, když to neděláme s nechutí, ale podíváme se na to, co děláme, z druhé strany. Pomáháme, rozdáváme radost, přinášíme úsměv, nebo stále jen nadáváme, že toho je moc a že by bylo lepší toho nechat? Někdo pracuje, protože musí a potřebuje peníze do rodinného rozpočtu, tak to bere jako nutnost, nikoliv jako svoji volbu. Ale i přesto se dá pracovat s dobrou náladou a chutí dát to nejlepší. Bylo by fajn mít práci jen jako zábavu, ovšem to většinou nejde. Málokdo si vybere svého koníčka jako celoživotní zaměstnání. Komu se to povede, má se skvěle, ale většinou jsme do něčeho „zataženi“, protože něco přeci dělat musíme.

A tak se naše cesty ubírají různým směrem. Abych dala příklad z mého osobního života: chtěla jsem být průvodkyní v zahraničí nebo recepční v luxusním hotelu. Neměla jsem k tomu daleko, vlastně jsem si dělala i kurz na průvodkyni, který jsem úspěšně dokončila, ale stejně ta moje cesta nakonec odbočila úplně jiným směrem. Ze zdravotní sestřičky, kterou jsem dva a půl roku dělala u dětí v nemocnici, jsem se najednou ocitla v Anglii jako au-pair, což bylo v době po revoluci rozhodnutí velmi rychlé a odvážné. Pak jsem chtěla cestovat a stát se třeba letuškou – ale postavu jako modelka jsem nikdy neměla. Tak jsem vzala práci asistentky v jazykové škole a za chvíli už jsem odjížděla do USA, ale jen soukromě.

Hledání práce po návratu mě zavedlo do jednoho luxusního obchodu v Praze – a tak místo u moře jako průvodkyně jsem trávila čas v centru Prahy jako prodavačka, módní poradkyně a aranžérka v jednom obchodě převážně pro cizince a VIP společnost. Byla to zajímavá zkušenost, asi proto jsem tam vydržela tak dlouho, až do své mateřské. Poznala jsem, že móda je to, co jsem vlastně vždy chtěla dělat. A do ciziny jsem se dostala služebně také. Při nástupu jsem dostala hned kostým z kvalitních materiálů v hodnotě mnoha tisíc korun, mám ho dodnes schovaný, a také peníze na boty, abych mohla reprezentovat. Byly to moje první a poslední tak drahé boty. Ale nepíšu to proto, abych se vytahovala, že jsem byla jednou nohou ve vysoké společnosti. Sice jsem se dostala najednou někam „výš“, ovšem s návratem každý den zpět domů jsem zase hned byla nohama na zemi. Zpátky v realitě. Bylo to jako pohádka nebo sen, který se každý večer měnil a otočil se zase jinam, zpátky, jakoby za oponu. Módní přehlídky a luxusní věci byly krásné, ovšem lidé tam žili v přetvářce a klamu. Připadalo mi, jako bych žila dvojí život. Jeden v luxusu a prostředí, které jsem znala jen z filmů, a druhý v realitě, když jsem byla doma v paneláku a hledala vnitřní uspokojení. V rozvrácené rodině, kde si děti mohly dělat, co chtěly, protože rodiče nějak nefungovali jako rodiče. A najednou to byly úlety a útěky jinam. Mladí lidé často hledají lásku tam, kde se jim nabídne, když jí doma není dostatek.

A tak se postupem času z různých omylů a pádů člověk dostal zase jinam. Po různých pokusech s vyvoláváním duchů a schůzkách u věštkyně jsem se bála vstoupit na opačnou stranu. Magie vás pohltí na dlouhou dobu a těžko se z ní vymaňujete. Jen už víte, že duchovní svět existuje a nejde dělat, že to nevidíte. Někdo si myslí, že tím, že člověk uvěří, se vše zjednoduší a Bůh vám začne hned pomáhat. Jiný zase myslí, že najednou máte tolik omezení kvůli přikázáním, která se musejí dodržovat, že už nemáte prostor na nic a ztrácíte svobodu ve všem, co vám dosud dělalo radost. To jsou dva pohledy lidí, kteří věřící nejsou. Ale pravda je někde uprostřed.

Zdálo se, že jsem měla úspěšně nakročeno ke spokojenosti a splnilo se mi toho víc najednou. Mohla jsem cestovat, našla jsem se v módě, která mi byla velmi blízká. Splnil se mi sen, že jsem mohla chodit v elegantním kostýmku a vlastnit krásné věci. Ale něco mi stále chybělo, měla jsem v srdci spoustu šrámů a lásku ani radost jsem neprožívala naplno. Zvláštní. Někdo by mohl závidět, když se podíval, jaké mám možnosti, já vnitřně ale vůbec spokojená nebyla. Rodina a děti, které se zdály být stále víc něčím velmi vzácným a nedostupným, byly mojí velkou touhou – být matkou a prožít spokojený rodinný život. Ale i to mi Bůh časem splnil, ovšem nebylo to hned a vše, čím jsem si musela projít, byly opravdové zkoušky víry. Nyní nejsem ani průvodkyně v zahraničí, ani nemám práci v luxusním prostředí – a asi mít už nikdy nebudu. Jsem ráda, když vyjdeme s penězi, a protože mám dvě děti, z nichž jedno je postižené, je mojí prací být doma. Žádný luxus, budoucnost jaksi nejistá, přesto zažívám snad nejlepší období ve svém životě. Moje hodnoty se změnily, mám rodinu, mám vysněné děti, žiji dneškem. Zítřek dávám Bohu. Prázdno v srdci se mi vyplnilo láskou, kterou jsem dostala od Boha. Nic není samozřejmé a umím být vděčná. Ale to vše nebylo najednou a jen tak. Musela jsem si projít mnoha negativními zkušenostmi, abych došla k tomuto poznání.

Kdysi když jsem pracovala v nemocnici a byla velmi mladá, jsem tvrdila, že bych nemohla mít postižené dítě, že bych to nezvládla a ani nechtěla zažít. A dnes s odstupem mnoha let tvrdím, že naše Jolanka  trpící dětským autismem je pro nás velkým požehnáním! A myslím to vážně. Najednou cítím, že k postiženým dětem mám mnohem blíž, než bych si mohla představit. Že cítím lásku, kterou jsem neznala. Už mi nevadí, že nechodím v luxusním drahém kostýmku a nesedím v červeném křesle za sto tisíc, ale najednou jsem ráda, že jsem tam, kde jsem. I když doma se o luxusu nedá mluvit vůbec, naopak stále sbírám drobky ze země a lezu po kolenou, často v teplákách a zničená tak, že večer ani nevím, jak jsem usnula, protože stačí, když si opřu hlavu a okamžitě spím. Často musím překonávat strach, protože dělám věci, do kterých bych se jen těžko pustila, nebýt situace, ve které nyní jsme. Ale vlastně mám taky luxus, jen v jiném podání, než si lidé představují ve světě. Mám totiž děti, to není samozřejmost, ale dar. Taky jsem našla sama sebe, nemusím žít v přetvářce a majetek už není tím, co by mě pohánělo kupředu. Co mě nyní žene dopředu, je radost z každé maličkosti, která se povede, a z úsměvů šťastných dětí.

Nemusím znát budoucnost, na kterou jsem se dřív tolik ptala, protože mám přítomnost, která mi prostě stačí ke spokojenosti. A mám zaslíbení, že Bůh mi dá věčný život, tak se nemusím bát. Jak je to hned lepší pocit, když člověk ví, že ti, kdo spoléhají na Boha, se smrti nemusejí vůbec bát.

Kéž by to mohl každý poznat včas.