Jana Frantíková
Pracuji v ženském kolektivu a tak byly moje kolegyňky trochu zaskočené tím, že já, přírodní typ, nastupuji do nemocnice na plastiku. No, jednalo se o plastiku ušního bubínku, což byla záležitost ryze praktická, nikoliv estetická. Bylo třeba zacelit díru, která kde se vzala, tu se vzala.
Do nemocnice jsem se vysloveně těšila. Chvíli to vypadalo, že mě snad ani nevezmou, měla jsem zánět, který se neuzdravoval, ale nakonec mě přece jen vzali. Dcera mě dost litovala, že mám trochu zvláštní život, jestli nemocnici vnímám jako místo odpočinutí. Ale fakt jsem se těšila. Doma jsem nechala manžela a šest dětí, zabalila tašku knih a nastoupila do nemocnice. Na pokoji jsem byla sama, to bylo prima – před operací jsem si četla a četla, ale po operaci jsem pořád spala, tak jsem si tu samotu vlastně ani neužila. Když jsem byla vzhůru, zase mě ta samota moc nebavila. Na čtení jsem neměla náladu a najednou mi na pokoji bylo docela smutno.
Další den mně přidělili do pokoje dvě paní. Už jsem nebyla sama a nebylo mi smutno. Ale paní pořád mluvily a pouštěly televizi. Byly docela fajn, ale zase mně vadilo, že to vlastně není žádný odpočinek. A vidět tří stý sedmdesátý šestý díl telenovely, když jsem neviděla ani jeden předcházející, mě nijak nepřitahovalo. (Ani neplánuji vidět žádné další pokračování.) Číst se při tom nedalo…
Domů mě pustili o dva dny dřív. Bláznivě jsem se těšila domů, děti s manželem byli na vodě, tak jsem si představovala, jak budu doma sama, jak bude klídek, budu si dělat, co budu chtít. Jenže sama doma, když mi není dobře, je dost nuda. Nikdo mě neobsluhoval a také se mi stýskalo po dětech. Večer se bytem rozléhaly divné zvuky. Trochu jsem se bála. Není moc příjemné být tu sama. Nejsem na to zvyklá. Přála bych si, aby tu byl někdo se mnou. Přání se mi splnilo. Večer se vrátily dvě dcery, zalezly si ke mně do postele, vyprávěly, kramařily, nezhasínaly světla a plácaly vodou… Skončil klídek. Jsem ráda nebo nejsem? Jaké vlastně bylo to moje přání?
Člověk může strávit život tím, že po něčem touží, pořád něco vyhlíží, ale ve skutečnosti stejně nebude spokojený nikdy.
Anebo vezme život prakticky, je vděčný Bohu za všechny hezké chvíle, ať ve společnosti či o samotě. Hraje s těmi kartami, co život nadělil, a je spokojený s každou drobnou výhrou. Prohry a remízy považuje za běžnou součást reálného života.
Rozhodla jsem se pro to druhé. Pro cestu vděčnosti.
Myslím, že se mi tím i dost ulevilo.