Luba Šťastná
26. října, v době, kdy vrcholila obava týkající se pandemie koronaviru (a také v době, kdy připravujeme zimní číslo Tabity), jsem v televizi viděla diskuzi.
Jeden z účastníků tvrdil: „Vánoce letos nebudou. Čeká nás těžká situace. Nedovedu si představit, že bych slavil Vánoce v době, kdy budou kolem nás umírat lidé. Letos prostě slavit Vánoce nebudeme.“ Bezprostředně mě napadlo, že o Vánocích budu mít co slavit. Právě o to víc než v době klidu mi zaznívá vánoční zvěst. Ježíš Kristus přišel na svět, aby nás svou obětí smířil s Bohem.
Mám moc ráda voňavé Vánoce. Mám ráda vyzdobený byt, ale v něm obsah Vánoc není. Mám ráda dárky a dárečky, ale ani v nich smysl Vánoc není. Miluji, když se sejde celá rodina, mám ráda krásně prostřený stůl, líbí se mi procházky nočním městem s kouřícím svařákem v rukou. Mám ráda rodinné zvyky, praskání dřeva v kamnech… Miluji „voňavé Vánoce“. Ale v tom všem obsah Vánoc není. I kdybychom neměli možnost mít cokoliv z věcí, které nám Vánoce symbolizují, obsah Vánoc nezmizí. Ježíš Kristus přišel. Narodil se jako člověk, aby žil a zemřel.
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. (Jan 3,16; B21)
Je zcela jisté, že to bylo v jinou dobu, než kdy jeho příchod slavíme. Trochu je to jako z filmu Kolja, když mu jeho opatrovatel určil, kdy bude slavit narozeniny. Ano, můžeme a máme si připomínat zvěst Vánoc 365 dní v roce. Ale vůbec neuškodí, když si vyhradíme čas, kdy budeme tuto zvěst slavit mimořádně.
A tak se rozhoduji – letos budou Vánoce. Budeme je slavit. A kdo ví, zda to nebude oslava mnohem významnější než v době, kdy jsme se soustředili jen na ty méně podstatné věci kolem.
Přeji vám voňavé, krásné,
ale hlavně plné Vánoce.
Tabita 2020/4