Dita Frantíková

Že bude za pár měsíců válka nás v září loňského roku ani nenapadlo. Ale napadlo nás, že kluci nejradši ze všeho kopou do míče. Že nějak umlká zájem o tábory s angličtinou a že ne všichni kluci patří ke sportovnímu klubu, kde se mohou vyřádit. A baví to stejně i vedoucí. Tak proč nezariskovat a nezkusit uspořádat Sportcamp a neobjednat objekt pro 80 lidí, i když zatím máme pouze 11 nadšených vedoucích? Naše nadšení ale chladlo v únoru, kdy bylo přihlášených sedm kluků a další nikde. Letáčky, reklama, maily dětem, které s námi na kempech už byly, ale nějak se to nikomu nehodí.  Bez tohoto dočasného neúspěchu by nás asi nenapadlo myslet na ukrajinské kluky. Hrnuli se do Čech, zkoušeli se učit jazyk a zatím nemyslí na prázdniny, které ale budou jiné – bez prarodičů, bez chaty, známé přírody a kamarádů, se kterými je běžně trávili.

Po dlouhém úvodu skáču rychle do akce: den D, sraz sedmdesáti účastníků na nádraží k odjezdu směr Kutná Hora, mezi nimi 36 ukrajinských kluků. Máme pro všechny spacáky, máme v pořádku papíry, vybrali jsme víza a potvrzení o pojištění, neztratíme někoho ve vlaku? Jak se domluvíme? A následovalo šest intenzivních dní a nocí, kdy jsme klukům připravovali jídlo, nutili je uklidit po sobě nepořádek, zabavovali je sporty a hrami a snažili se chápat, že zlobení není vždycky zlobení.

A pokračuji osobně – každý máme nějakou slabinu a já nemám ráda mrtvoly. Mám v rodině patologa, fandím té důležité práci, na těle není nic špatného, ale prostě – nemám to ráda. A jen tak sedím v sále po večerním křesťanském programu, kde se mluvilo o setkání s Ježíšem, a jeden milý kluk se rozpovídá o své cestě do Čech ze Sumské oblasti. Jak zjistili, že je válka, jak se tam střílelo od prvního dne, jak jim babička volala, ať jedou, jak se dostali jen kus a později dál, jak viděl spoustu mrtvol i kusy těl a jak je má i na fotkách. A jak mu chybí jejich dům, jak by se chtěl vrátit, jak mu chybí kamarádi. A jak babička viděla, že si na zahradě jejich krásného domu někdo dělá táborák a spaluje jim plot.

Co na to říct. Já jsem tam vedoucí, on je dítě, tak bych měla využít moment a povzbudit ho. Nechci vidět ty fotky, to bych nerada, ale můžu nabídnout modlitbu. Modlíme se za jejich dům, za kamarády, za prarodiče. A je jasné, že člověk nemůže udělat víc, než se obrátit k Bohu.

Pak se na ty naše zlobivé děti dívám jinýma očima. Řádí, perou se, jsou energičtí a někteří vzteklí. Ale jsou stateční, drží se, i když jim tolik chybí, žijí v nejistotě ohledně svých blízkých, přesto žijí dál. Mají zájem o budoucnost. Moc jim fandím, modlím se za ně, mám z nich radost, když běhají za míčem, hrají hry a radují se. Stojí to za ten moment.

Když jsme nakonec žádného neztratili a vyčerpaně hledíme do prázdna po předání kluků rodičům, jsme vyřízení, ale šťastní. My jsme pomohli jim a Bůh se stará o nás. A tak to bude.

Tabita 3/2022