Petr Plaňanský

Nastal čas přesunout se z Krkonoš do sousedních Jizerek, kde se budeme společně scházet příští rok. Než se však vytratíme z našich nejvyšších hor, rád bych se s nimi důstojně rozloučil. A jak jinak než pozváním pro vás, své čtenáře.

Pokud se naučíte do hor jezdit nikoli jako konzumenti sjezdovek, honiči kilometrů či „selfíček“ z nejznámějších míst, případně jako návštěvníci různých zbytečných atrakcí v podhůří, pak na vás doslova na každém metru bude číhat skutečné dobrodružství. Možná stejné, jako číhalo na dávné prospektory, dřevaře, pastevce, budaře – všechny ty větrem ošlehané horaly. Stačí k tomu tři věci – touha po poznání, ochota zříci se na chvíli pohodlí a též pokorný respekt ke kráse Bohem velkolepě stvořeného světa, která vás na každém kroku obklopuje.

Na podzim, když na horských hřebenech dozraje tráva a sluníčko pohladí Zlaté návrší, každému okamžitě svitne, kde se asi vzal jeho zlatavě třpytivý název. Náhorní plošiny se v tu chvíli rozzáří rudou barvou listí borůvek a brusinek a budou ostře kontrastovat se zeleno-šedivými kamennými valy vrcholových partií. Patrné to bude zejména při pozdním odpoledním slunci, které se v tuto dobu tak rádo kutálí nízko nad obzorem. Tu a tam narazíte vysoko v kopcích, někdy až pod samotnými hřebeny, na nádherně vybarvené muchomůrky a cesty budou nejspíš lemovat velkými kalíšky modrofialové hořce tolitové. V mlze, která v tuto dobu zahaluje jak louky, tak i samotné vrcholky, někde za sebou snad zaslechnete i troubení jelena. Možná na své podzimní pouti objevíte, stejně jako já, krátký úsek hrany Labského dolu, z něhož lze zahlédnout hned pět významných Krkonošských skalních Torů, z toho dva na polské straně, a jako bonus navíc uvidíte hned tři nejvyšší vrcholy našich nádherných hor.

Zima v našich horách dokáže zaskočit svou mrazivou úporností, ale vlastně i poetickým jiskřením přemrzlého sněhu, který vytváří podivuhodné melodie v ranním rozbřesku. Uprostřed bílého ticha můžete objevit naprosto okouzlující místa v okolí zasněžených potoků a řek. A třeba okusíte i sílu vichru při hřebenové túře a někde zapadnete po pás do čerstvě napadaného sněhu. O to víc prožijete úlevu, když po namáhavé cestě usednete v některé z horských bud k teplé polévce, a budete blahořečit svému dočasnému vyhřátému útočišti.

Jaro umí překvapit dravostí vody, silnými vůněmi a naléhavostí nového života, který se začíná prodírat skrze zbytky tajícího sněhu. Není divu, protože v Krkonoších je na to vždycky mnohem méně času, než v úrodných a proteplených nížinách. Jakmile to počasí dovolí, všechno vykvete a pak už to jede ráz na ráz!

Pokud se snad někomu v létě podaří přespat v horské boudě či nouzovém útulku pod hřebeny a ještě za tmy vyjde ven na některou z lesních pěšin, zaslechne liščí štěkání a pocítí osvěžující chlad, vlhkost ranní rosy a nádhernou vůni probouzejícího se slunečného dne. S prohřátým dnem se všechny louky roztancují barevnými motýly, bzukotem včel samotářek a horských čmeláků.

Inu naše nejvyšší hory jsou velice pestré a nádherné. Skrývají v sobě krásu něčeho velice prastarého a vznešeného. Některá vzácná místa se dají srovnat s Alpami a podnební podmínky jsou mnohdy stejně tvrdé jako v Grónsku. Krkonoše jsou zkrátka v něčem naprosto výjimečné hory.

 

Naše poslední zimní toulání

bude patřit střední a východní části hor. Do Pece pod Sněžkou buď dojedeme autem, nebo využijeme kyvadlové autobusové dopravy z Trutnova či Svobody nad Úpou. Vyrazíme po červené trase (nyní budou značky zaváté, proto doporučuji cestu pečlivě nastudovat doma) směrem k chatě Milíře až na odbočku k Modrému dolu. Běžky (či sněžnice – podle toho, čemu dáme přednost) budeme moci nasadit pravděpodobně hned na kraji lesa, pokud je dost sněhu. Do Modrého dolu budou z Pece jezdit v zimě pravděpodobně už jen rolby nebo sněžné skútry. V Modrém dole na nás čeká nejedno překvapení. Nejprve projdeme samotným dolem, posléze mineme Studniční boudy a začneme stoupat jihovýchodním úbočím Studniční hory. Naše cesta, značená pomocí tyčí, se ze severozápadního směru začne na svahu brzy otáčet směrem západním a později jihozápadním. Kolem posledních bud se po tomto svahu před několika roky prohnala co do velikosti plochy zatím největší změřená krkonošská lavina. Při stoupání budeme mít ve svahu nad sebou místo, které je známo jako „mapa republiky“. Zde nejdéle se v Krkonoších drží sněhová pokrývka. Ta při jarním tání skutečně připomíná ve svém obrysu Masarykovo Československo. Nejvyšší mohutnost sněhové vrstvy zde dosáhla kolem 15 metrů. Přes Sedmiroklí nad Modrou strání opíšeme krásný půloblouk, jehož druhý konec nás dovede na Výrovku. Ze svahu, po němž se pohybujeme, můžeme obhlédnout vrcholek Studniční hory a zejména pak protilehlé masivy Liščí a Černé hory.

Po vystoupání k Výrovce určitě nezapomeneme využít nádherného výhledu z místa, které je několik desítek metrů severně od zmíněné horské boudy. Z tohoto bodu na samé hraně Dlouhého dolu krásně obhlédneme horizont západních Krkonoš od Medvědína, Zlatého návrší až po Vysoké kolo. Popředí výhledu nám bude po levé straně lemovat Zadní Planina se Stohem a na straně opačné úbočí Luční hory a dále pak nádherné Kozí hřbety. Vydaří-li se počasí, je to možná jeden z nejkrásnějších zimních výhledů směrem k západním vrcholkům hor.

Máme-li dostatek času a je-li krásné počasí, vyplatí se vyjít do sedla mezi Luční a Studniční horou, kde se ve výšce 1509 metrů krčí většinou polozavátá kaplička Obětem hor. Od ní se dá seběhnout na Bílou louku k Luční boudě (kde vaří výborné pivo Paroháč a pečou půlmetrové rohlíky), my se však tentokrát chceme vypravit směrem opačným.

K Výrovce, kde se můžeme případně posilnit na další cestu po namáhavém výstupu, se váže zajímavá historie pravděpodobného vzniku jejího názvu. Kdysi zdejší boudu využívali krom turistů a poutníků také financové – tedy příslušníci finanční stráže. Bylo to v době, kdy se z Čech do Slezska pašovalo máslo a sýry, zatímco obráceným směrem putovala kořalka, mouka a cukerín. Financům se tehdy říkalo Geier (Supi), proto tato křižovatka, kde se můžete po horských cestách vydat na všechny čtyři světové strany, získala název Geiergucke (Supí vyhlídka). No a znáte to, když se to překládalo do češtiny, tak se to podstatné někde v překladu ztratilo. Nakonec z toho vznikla Výrovka.

Jako dospívající kluk pamatuji ještě starou horskou lyžařskou boudu – tzv. provizorní Výrovku. Před ní tu stála ještě Havlova bouda a kolem ní ještě další stavby. Nutno podotknout, že sama Výrovka několikrát vyhořela. Nakonec zde byl polskou firmou vybudován mezi roky 1988-1990 tehdy ultramoderní socialistický hotel.

Od hotelu, který má tedy dnes ve znaku výra velikého (naši největší sovu), se po tyčovém značení vypravíme k Chalupě na rozcestí. A opět – jako dospívající toto místo znám jako „bufáč“ na rozcestí – původně poměrně skromná bouda za roky prošla zásadními proměnami. Kdo se nestačil občerstvit na Výrovce, může tak učinit právě v této chalupě.

Od „bufáče“ zatočíme na Liščí horu. Musíme si dát pozor. Protože cesta se vzápětí rozdvojuje – vlevo padá do Liščí jámy, která by nás dovedla do Pece pod Sněžkou. Liščí jáma je krásné místo, v zimě ale jedna jeho část patří mezi lavinové svahy. My se vydáme cestou, která stoupá vzhůru na hřeben Liščí hory. Bez problémů vystoupáme po většinou dobře projeté stopě, aby nás na druhé straně čekal táhlý a při zmrzlém sněhu občas nebezpečný sjezd. Ten nás provede přes Liščí louku kolem Lyžařské boudy až k boudě Lesní. Na Lišce stojí za to se ve vrcholových partiích zdržet a za dobrých podmínek se poradovat nádherným výhledem na Studniční horu, Sněžku, Růžovou horu a zejména dobře viditelný rozeklaný horní závěr Obřího dolu.

Po cestě pokračujeme na Lučiny a kolem Pražské boudy, nad kterou překonáme vrchol Slatinné stráně a spustíme se přes Vébrovy boudy Kladenskou cestou dolů do Pece pod Sněžkou.

Tato varianta měří kolem 24 kilometrů, překonáme na ní asi 790 metrů nahoru i dolů a čas se těžko odhaduje, protože na běžkách by mohlo jít o necelých 5 hodin, na sněžnicích či pěšky si připočtěme určitě 3 hodinky (nepočítáme-li případný „odskok“ ke kapličce Obětem hor).

Nejsme-li vázáni automobilem na parkovišti v Peci, můžeme od Pražské boudy pokračovat přes boudu Kolínskou směrem na Černou horu. Pod Kolínskou boudou se vydáme západním směrem na křižovatku se žlutou, která pokračuje na Luční svážnici. My však pokračujeme dále po modré značce, která nás provede po západních a jihozápadních a jižních svazích Černé hory velkým Černohorským okruhem nad Železným dolem, kde můžete prožít skutečně uchvacující západy slunce. Přes Zrcadlové boudy nakonec sjedeme po Lobkovicově cestě až do Jánských Lázní. Závěr trasy je pro zdatnější běžkaře, neboť dojíždíme po modré sjezdovce.

Pokud se od Pražské boudy vypravíme tímto směrem, ujedeme celkem asi 27 km (na běžkách v čase 5 a ½ hodiny) a od vrcholu Liščí hory budeme až na malé výjimky spíše jen klesat do údolí. Je dobré být připraven na zvýšenou námahu kolen a kotníků při plužení a mít zjištěné odjezdy autobusů z Jánských Lázní.

Naši poslední trasu budeme absolvovat na východě. Auto necháme tentokrát v Horním Maršově, odkud se svezeme autobusem na zastávku Horní Malá Úpa – U dolu. Ze zastávky vyrazíme po silnici za autobusem, tedy směrem vzhůru k Pomezním boudám a po několika desítkách metrů zabočíme vlevo do vyjeté stopy. Zde nasadíme lyže (či sněžnice) a čeká nás nádherná romantická jízda kolem Žacléřských bud, Niklova vrchu a Šímových chalup (posledních krkonošských chalup, v nichž není zavedena elektřina), při které obkroužíme Jelení horu a dlouhým sjezdem se projedeme malebným Lvím dolem. Nad místem, kde se naše cesta pod Jelení horou prudce zatáčí, se nám nabídne nádherný pohled vzhůru. Můžeme vidět zleva doprava Koulovou horu, Prostřední horu a za ní jihovýchodní svah Sněžky, Obří hřeben a Svorovou horu. Pohled na Sněžku a Obří hřeben je z tohoto místa skutečně výjimečný. Z Lvího dolu vyjedeme několik desítek metrů nad Spáleným mlýnem. Odtud můžeme odjet autobusem do Maršova k našemu vozu. Tato cesta je poměrně krátká, okruh má něco kolem 10 kilometrů. Buďme však opatrní, pokud je sníh namrzlý – to je směrem dolů hodně rychlá jízda. Pokud jsme se však nenasytili lyží a nežene nás soumrak, můžeme ještě od Spáleného Mlýna vystoupat kolem Kostela Petra a Pavla v Horní Malé Úpě a Rennerovy boudy až na Pomezní boudy, odkud můžeme sjet autobusem zpět do Maršova. V tomto případě se nám výlet prodlouží o dalších 6 km a asi hodinku a půl.

A na dlouhé zimní večery mám ještě jeden knižní tip: Jana Tesařová – Toulky Krkonošemi: Horskou pěšinou po méně známých, ale o to zajímavějších koutech Krkonoš. Knížka, která nezklame ty, kteří se chtějí potoulat na známých i méně známých místech našich hor, ale vlastně i v podhůří, které je neméně malebné, jako jsou naše nejvyšší hory.