Martin Kop, kazatel CB

Miluji pohled na ranní nebe. Nejdřív je červenomodré, pak zbledne a najednou se na obzoru objeví sluneční kotouč a vše ozáří svým jasem. Jeho měkké světlo hřeje a mění se v ostré až bodavé. Je to čas se zastavit a nabrat síly. Je to chvíle pokoje a řádu, kdy nelze nevidět, že „nebesa vyprávějí o Boží slávě, o díle jeho rukou mluví obloha. Jeden den druhému slovo uděluje, jedna noc druhé zjevuje poznání.  Není slov a není řeči, kde by jejich hlas zůstal neslyšen; jejich zvuk ozývá se celou zemí, do krajů světa doléhá jejich zvěst. Bůh stan postavil slunci v nebesích a ono jak ženich vychází z komnaty, jak hrdina dychtící na cestu vyrazit. Vychází na jednom konci nebe, k druhému konci míří obloukem, před jeho žárem se nikdo neskryje“ (Ž 19,2–7, B21). Jak krásné je žít.

Jenže většinou je všechno jinak. Spěchám a jsem nervózní. Budík znovu neodbytně vrní. V hlavě mi rejdí, co vše nesmím zapomenout udělat. Co nachystat, jak vše zařídit. Nic neopominout. Mít vše, abych dodržel vládní omezení. Respirátor, raději dva, co kdyby mu upadla gumička? To či ono udělat pro sebe. Něco dalšího a důležitého pro druhé. Honit sebe i druhé a přitom se neuštvat.  Jak krásné je žít.

Jsme vystaveni nárokům druhých i sebe samých. Žijeme ve vzájemné závislosti jeden na druhém. Je těžké vše vyladit a přitom plnit veškeré závazky. Žijeme v ročních cyklech kalendáře, možná daleko víc v cyklech roků školních než občanských, a do toho všeho vstupují vnější zásahy chtěné – koníčky, dovolená, partneři, děti – i nechtěné – nemoci, pandemie, ztráty a úmrtí. Jak krásné je žít.

Důležité je, zda je žití svobodnou volbou, nebo jen zátěží, kterou na mě klade někdo jiný. Jsem svobodný, což mi umožňuje čerpat radost ze záblesku Boží dobroty a z řádu, navzdory chaosu a zmatku, který panuje, anebo mizím ve vleku událostí pod hladinou? Jak krásné je žít.

Vnitřní krásu svobodného života dobře vystihuje obraz z písně Orel od evangelického faráře Svatopluka Karáska. Karásek sám popisuje: „Šel jsem do pražské zoologické zahrady a tam navštívil oddělení ptáků. Ve voliéře seděl na pahýlu mohutný orel. Na strop té voliéry se slétávali ze svobody vrabci. … Král ptactva sedí na svém pahýlu, celý bílý, pokálený od vrabců. To je pro mě celý obraz života a posledních věcí.“ V textu písně potom zpívá.

Orel to na svém pahýlu tuší, že nelétá se křídly, ale létá se duší.

Nad svojí hlavou dnes vrabčáky snese, vysoko nad ně jednou se vznese.

Orle, orle, ty jsi král. Můj orle, orle, tys ptactva král.

Žijou letem, i když jsou v kleci, žijou letem orli člověci,

žijou letem v pozemském stanu, žijou letem, znaj posměch i hanu.

Žijem letem nad tímto světem, žijem letem, možná že se pletem,

žijem letem v čase zakletém, žijem letem na pahýlu stoletém,

žijem letem, předej to i dětem…

Vnitřní nastavení je klíč ke svobodnému životu. Je to život, který se opírá o Bohem daný řád. Koloběh dní a ročních období tento řád zjevuje. Je to zvěst o jeho dobrotě, které se mohu držet, a když se mi to nedaří, mám hledat pomoc, která mě do té dobroty navede, aby platilo, že krásné je žít.

Základem je dobře nastavený den. Den, kdy se postavím před Boží tvář. Den, kdy žiji službou Bohu. Jako návod nám může posloužit rozšířená Ježíšova modlitba, jak ji uvádí N. T. Wright:

Všemohoucí Otče, Stvořiteli nebe a země, ustav mezi námi své království.

Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou hříšným.

Duchu svatý, dechu živého Boha, obnov mě i celý svět. Amen

Vyjadřuje, před čí tváří jsem. Kdo vládne světu i mně. Na čem mi záleží a po čem toužím. Prodýchat a promodlit se jí klidně každý den může být dobrý krok k tomu, jak začít krásně žít.

Tabita 3/2021