Hana Pinknerová
Vánoce chystám s předstihem, protože v adventním čase mám v knihkupectví nejvíc práce. Myslím na rodinu. Komu co darovat? S láskou si představuju, co by ho potěšilo, motivovalo, rozesmálo. Dávám dárky moc ráda. Něco tím říkám. Připadá mi to důležité.
Občas se stalo, že některý z členů vzdálenější rodiny vzájemné obdarovávání odmítl. Buď proto, že nevěděl, co by tak mohl darovat nebo byl v ekonomické situaci, kdy to pro něj bylo těžké. Tak vyhlašoval, že si dárky nebudeme dávat, nejsme přece už malé děti. Vždycky mě to pobouřilo. Mně nebude nikdo poroučet, jestli smím dávat dárky! Já přece neobdarovávám proto, abych něco výměnou dostala zpátky. Dávám dárky, protože tím chci vyjádřit lásku. A neukázněně jsem nerespektovala příkazy a výzvy a dávala jsem dárky, jak se mi chtělo. Ale tady to najednou bylo jiné. Když maminka umřela, nebylo možné žádný dárek dát. Cítila jsem se bezmocně. Bylo mi smutno.
Neměly jsme s maminkou blízký vztah. Nemluvily jsme spolu často a o hlubokých věcech vůbec nikdy. Věděla jsem, že většinu mého života nesouhlasila s tím, jak žiju. Nelíbilo se jí, jaké zaměstnání jsem si vybrala. Nesouhlasila s tím, koho jsem si vzala za muže. Dávala najevo výhrady k výchově mých dětí, k mému stylu oblékání, vaření, zařízení domácnosti… prostě nic jsem nedělala, jak ona chtěla. Až když po čase můj život nesl nějaké ovoce, moje rodina prospívala, s mužem jsme měli hezký vztah, děti se jevily vychované a šikovné, vycházely mi knížky a měla jsem pravidelný rozhlasový pořad, objevovala jsem se v televizi a lidé jí říkali, jak má úžasnou dceru, připustila, že jsem se možná rozhodla správně. Mám schovaný jeden dopis (a o moc víc jsem jich od maminky v dospělém věku nedostala), kde mi píše, že jsem její krásná, schopná a úspěšná dcera. To je můj poklad.
Ovšem dávat mamince dárky nebylo snadné. Nedala totiž skoro nikdy najevo, jestli se jí líbí. Bylo to jako sázka do loterie. Naše vkusy se dost lišily a nebylo snadné odhadnout, co ocení. Ona sama se trefila málokdy. Člověk si zvykne netoužit po překvapení. Naučila jsem se, že existuje spousta věcí, které jsou neutrální, luxusní, krásné, voňavé nebo dobré. Možná nejsou právě osobní, ale to může být také výhodou. I když jsem přesně nevěděla, co by si maminka přála, protože na přímý dotaz to nikdy neřekla, ba ani nenaznačila, zaměřila jsem se na to, co snad musí potěšit každého.
Někde na internetu na mě v předvánočním čase vybafla výzva k obdarování osamělých staroušků v domovech důchodců. Zabalte do krabice od bot pár dárečků, co by potěšily babičku nebo dědečka a přineste k nám do kanceláře. My jim to o Vánocích předáme. Líbilo se mi to. Když my už žádnou vlastní babičku nemáme, můžu místo své mamince vybrat hezké dárky nějaké cizí babičce, která nikoho nemá. Nakupovala jsem dárky a myslela přitom na svou maminku. Co ona by ocenila, co jí by se líbilo, čím bych jí udělala radost. Všechny ty krásné, voňavé a heboučké dárky jsem naskládala do krabice od bot a zabalila do vánočního papíru. Pod velkou červenou mašli jsem vsunula kartičku s nápisem Pro přítelkyni.
Ráno před prací jsem se vydala do příslušné kanceláře balíček odevzdat. Trochu rozechvěle jsem hledala správné číslo domu. Snad nebudu muset nic říkat. Jen to odevzdám a půjdu, uklidňovala jsem sama sebe. Dorazila jsem před dům a na jeho dveřích byl nalepený papír. Na něm stálo, že dárky v krabicích od bot se už nepřijímají, protože jich je dost. A že se dárcům pěkně děkuje.
Celá smutná jsem se otočila a odcházela zpátky. Balíček v igelitce jaksi ztěžkl. Cítila jsem se zklamaná a odmítnutá. Nechtějí můj dárek. Komu ho teď dám? Řeknu vám, je to horší pocit, než bych si dovedla představit. „To máme bohaté chudé,“ přemítala jsem s hořkostí. Pár dnů jsem v sobě přemáhala ten pocit zklamání. Já vím, neměla jsem si do vybírání dárku promítat svou maminku. Neměla jsem si představovat, jak cizí opuštěná stará paní bude rozbalovat krabici a bude potěšená a dojatá. Ale proč vlastně ne? Prožívat zklamání a smutek je přece také život. Tak jsem si vychutnala i to.
Krabici jsem pak darovala jedné babičce, co ke mně chodí nakupovat záložky do knih. Myslím, že byla překvapená a měla radost. Já taky.
Z knihy Vůně prázdného pokoje
Tabita 2020/4