Petra K.

Věra Dvořáková

Tenkrát pracovala jako zdravotní sestra. Ležela jsem v nemocnici po operaci tříštivé zlomeniny nohy, pokoušela jsem se na notebooku v posteli dělat nějaké korektury do rozdělané práce. Moc mi to nešlo, s nataženou nohou jsem mohla ležet jen na zádech a dlouho jsem v polosedě v pololeže nevydržela. Tahle sestřička byla jiná než ostatní. Milá, usměvavější, ochotnější.  Slovo dalo slovo, už nevím, jak jsme došly k tomu, že byla v Izraeli se svým chlapcem a že je katolička. Neměla to snadné. V práci byla krátce, přestěhovali se z Moravy, získali v našem městě dobrou možnost bydlení. Petra vystudovala vysokou školu, chtěla být učitelkou, ale kvůli nějakým problémům s hlasivkami jí lékaři nedoporučili učit. Protože předtím vystudovala zdravotní školu, tak se vrátila ke svému původnímu povolání a nastoupila do nemocnice. Ostatní sestřičky jí to asi moc neulehčovaly. Přesto si nestěžovala. Pokaždé, když přišla do pokoje, bylo to, jako kdyby vstoupilo sluníčko. Půjčila mi knížku Jeana Giona Muž, který sázel stromy. Ta kniha mne nejdřív moc nezaujala, ale pak jsem se k ní ještě nejednou vrátila. Je o člověku, který ve Francii, kdesi v pustině, jež zůstala po napoleonských válkách neobydlená, osaměle pásl ovce. Nežili tam lidé, nerostly tam stromy, málo vody… Tento člověk každý den při vyhánění ovcí na pastvu vzal s sebou stovku semen dubů, buků a bříz a ty pak v místech, kde pásl, sel do země. Věděl, že mnohé z nich nevzejdou, ale některé ano. Tak postupoval den za dnem, rok za rokem. Každým rokem těchto nových stromků vzešlo asi deset tisíc. Postupně během několika let na místech beznaděje a pustoty vyrostly lesy, do lesů se vrátil život, zvěř, ptactvo, voda a za dlouhé roky postupně i lidé.

Není to krásná alegorie pro život nás, křesťanů?

S Petrou jsme se spřátelily a navštěvovaly se i později, když jsem se vrátila z nemocnice domů. Její návštěva byla vždycky příjemným povzbuzením, stejně tak i návštěva u ní doma. Jednou jsem zahlédla u nich na stolku Bibli – plnou poznámek a barevných podtržení. Byla jejího muže. Tito lidé jistě nežili jen chozením do kostela.

Později, když jsem vážně onemocněla, Petra mne opět po návratu z nemocnice navštívila. To už měla malou holčičku, hodně živou. Přišla, i přes můj odpor si našla žehlicí prkno a vyžehlila mi prádlo. Já tenkrát nebyla schopná, moje maminka už také ne. Na tuhle službu lásky nezapomenu.

Později mi Petra vyprávěla, jak se o mně bavili lékaři v nemocnici. V místnosti byl jeden sanitář, který mne i Petru znal, scházel se s nimi na společenství, a ten jí to vyprávěl. Lékař, u něhož bych to ani nečekala, prohlásil: Ta paní Dvořáková musí mít silnou víru, ta její víra ji uzdravila. Bylo to poté, co mi operovali rakovinu tlustého střeva.

Smála jsem se – já si jako žádný hrdina víry nepřipadala. Ale jestli to bylo pro ty lékaře svědectvím, tak kéž by na to nezapomněli.

Po čase jsem Petru opět navštívila, to už měla dvě malé děti a čekala další. Ptala jsem se jí – jak to zvládneš? Její odpověď si také pamatuju roky. „Když nám Pán Bůh dává další dítě, tak nám taky pomůže se o ně postarat.“ Tomu říkám víra.

Dneska už se skoro nevídáme. Petra bydlí na vesnici, mají tři nebo čtyři děti. Když jsme ji a její rodinu asi před dvěma lety s manželem a synem navštívili, bylo to, jako kdybychom se viděli včera. To, co jsem velmi intenzivně vnímala, když jsme seděli u nich v obýváku, byl Boží pokoj. Bylo u nich tak dobře…

Pro mne je Petra ženou, která svou víru žije. Nejen slovy, ale i prakticky.

Tabita 2020/4