Luba Šťastná
Dnešní úvodník bude o Tabitě. Ne o biblické postavě, o ženě, které šila sukně a pomáhala lidem, ale o tomto časopise. A také trochu o mně.
Před vydáním minulého čísla jsem byla plná otázek. Má to cenu? Má to smysl? S každým číslem je tolik práce, tolik nákladů. A odezvy žádné. Třeba Tabitu nikdo ani nečte. Třeba lidé uvidí další email, v lepším případě si řeknou, časem se na to podívám … a co dál? Kolik lidí Tabitu přečte? Nikdo nenapíše, nikdo se neozve, žádná zpětná vazba. Tabitu vydáváme od roku 2011. Je stále ještě doba pro takovýto časopis? Je to stále ještě nástroj, který si Pán může a chce používat, nebo má naše služba jít jiným směrem?
Když jsem viděla, že máme finance na vydání pouze jednoho čísla (na časopise pracují všichni zdarma, platíme pouze grafické práce), rozhodla jsme se to položit před Pána jako jakési Gedeonovo rouno. Dáme do čísla výzvu, a pokud se peníze nesejdou, s vydáváním skončíme. Nebyl to projev frustrace či hořkosti, ale opravdu jsem stála o odpověď na otázku: „Má to cenu?“
Výsledek byl pro mne úžasný. Sešly se finance dokonce na dvě čísla. Příspěvek sice neposlalo mnoho čtenářů, ale částky, které přišly, byly významné.
A já teď stála před dalším problémem. Nedostatek financí je jedna věc, druhá věc je trvalý nedostatek článků. Každého čtvrt roku prožívám úzkost, co do Tabity dáme. A pravda, každého čtvrt roku vidím, v mých očích zázrak, že se další číslo naplnilo. Přesto když jsem si vzpomněla na svůj prázdný „redakční šuplík“, přišla další otázka: „Dobře, máme časopis vydávat dál, finance na něj máme, ale nemáme náplň. Co dál?“
Vybavilo se mi lidové přísloví: „Když dá Bůh kravičku, tak dá i travičku.“ Slyšela jsem ho jednou spojené se svědectvím od lidí, kteří přemýšleli, jak zvládnou to, že se jim narodí další dítě. Mně se toto přísloví spojilo s Božími zaslíbeními v Bibli. Jinými slovy, když Bůh dá službu, úkol, práci, dá i prostředky na zvládnutí.
Bylo to ve vlaku. Cestovala jsem do Prahy, vlak byl mimořádně prázdný, a tak jsem měla dost klidu. Facebook příliš nepožívám. Nic na něj nedávám, jen se dívám na doporučované články od známých lidí. No a také, přiznávám, na skupinu o šití s návody, ukázkami, radami. To mě baví. Listovala jsem po cestě v telefonu a najednou jsem měla na FB zprávu. To se mi nestává. Spojila se se mnou čtenářka Tabity, která je vydavatelkou knih, a z naší komunikace vyplynula krásná možnost spolupráce. Díky tomu se v mém počítači tetelí několik krásných článků, které v Tabitě postupně zveřejníme.
Bylo to pro mě úžasné povzbuzení. Ujištění, že Pán o nás ví, slyší a odpovídá.
Vím, že to nevyřeší vše. Dál budu shánět články i peníze. A také se budu dál ptát, zda je ještě čas na Tabitu, zda to má význam. Pro tuto chvíli ale mám Boží ujištění.
Snad někoho z vás povzbudí i tato zkušenost.
Když dá Pán …, tak dá i …
Prosím, doplňte si podle své situace a potřeb.
PS.: Píši v první osobě, protože je to o mých pocitech a osobním prožitku. Ale samozřejmě Tabitu nedělám sama a týká se to celé reakční rady. Jen se mi v první osobě píše snadněji.
Tabita 1/2023