Kdo ví, zda…

Lucie Vomočilová

Miluji Boží slovo. Pokud opravdu nepadám únavou, každý večer čtu a přemýšlím nad tím, co mi Bůh chce říci. Jsou slova a věty, které v mém nitru rezonují, a nad jinými váhám, jak si význam vyložit.

Letošní rok je jiný. Očekávali jsme, že skončí covidové období a konečně se nadechneme k normálnímu životu. Jenže došlo k napadení Ukrajiny a normální život se pro některé z nás stal vzdáleným. A já konečně začala chápat, proč mi Bůh od začátku roku opakuje slovo z Janova evangelia ze 7. kapitoly: „Proud živé vody poplyne z tvého nitra…“ A pak slovo z knihy Ester ze 4. kapitoly: „Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato.“

Vysvětlím. Letos to bude devět let, kdy pracuji jako úřednice. Nebylo to lehkých devět let, bylo i několik dramatických chvil, několik psychických i fyzických kolapsů způsobených různými vlivy. Bylo to devět let, kdy jsem si občas kladla otázku, zdali jsem na tom správném místě. A pak přišlo napadení Ukrajiny a pro mě zcela nevídaná situace, kdy jsem se měla a mohla zapojit do práce v Krajském centru pomoci uprchlíkům. Přiznám se, že se mi moc nechtělo, protože jsem duše poněkud citlivá. Jenže jsem věděla, že se do služby zapojit mám.

První den jsem se rozkoukávala, sledovala jednotlivé lidi, předávala potřebné informace a měla oči otevřené. A jakmile jsem naproti svému stolu viděla sedět zoufalou paní, která jen tiše plakala, věděla jsem, že přišel můj čas. Čas plakat s plačícími, naslouchat zoufalým, potěšovat zlomené. Říkat pravdu o Bohu a přiznat se k němu před lidmi. Mohla jsem lidi brát za ruce a říkat jim, že se každý den v církvi modlíme za Ukrajinu a za mír pro jejich zemi. Mohla jsem využít jedenácti let výuky ruštiny a s lidmi mluvit o tom, odkud přijeli, co na Ukrajině dělali, co potřebují a kde teď žijí.

Některá setkání byla opravdu silná.

Třeba slepý manželský pár – pán právník, paní profesorka na VŠ. Nechápu, jak byli schopní zvládnout cestu z Ukrajiny až k nám, ale zvládli a do centra přišli s doprovodem hodných lidí, kteří je přijali do svého domu. Přišli se slepeckou holí, ale s vděčností a úsměvem na rtech.

Pak přišel pán, který zde již dlouho pracuje, a přivedl svého syna. Náctiletý mladík byl vytržen ze svého domova, ze svého studia, utekl a díky otci získal střechu nad hlavou a práci stavebního dělníka. Jeho prázdný pohled mluvil za vše. V něm jsem četla jen překvapení nad tím, kde a proč se to ocitl, a otázku, proč dál nemůže studovat ve svém městě a být se svými kamarády.

Viděla jsem paní, která si z nabízeného základního zboží, které distribuuje Český červený kříž, vzala s ostychem jednu hygienickou potřebu. Jiní lidé si plnili tašky možná až příliš vrchovatě, ale ona si z balíčku vzala pouze jeden kus. Mohla jsem ji přesvědčit, že si opravdu může vzít celý balíček, všech deset kusů.

Najednou jste v prostředí, kde se koncentruje zoufalství a bolest, a vám nezbývá nic jiného, než se modlit a být oporou těm, kteří přijmou vaše pohlazení nebo i objetí. Můžete jen lidem říkat slova útěchy a naděje v Bohu. Nebo jen můžete poslouchat jejich příběhy a plakat s nimi. A pak vás překvapí navenek tvrdí lidé, kteří se k vám nakloní a poděkují za všechno, co pro uprchlíky děláte. A já vím, že pokud bych si nevybojovala těch devět let ve své práci, tak bych nikdy toto nemohla prožít. A nikdy bych nemohla být tak přemožená bolestí, ale i požehnáním, jako se mi stalo u jednoho seniorského manželského páru, který přijel z těžce zkoušeného Mariupolu. Z místa, kde, jak mi paní vysvětlila, je peklo. Byl zázrak, že unikli, že projeli autem a dostali se do bezpečí. Ale největším zázrakem pro mě bylo, když jsem jim svědčila o modlitbách a boji za Ukrajinu, že paní vyjádřila jistotu, že je Bůh s nimi. A při objetí a požehnání při loučení mi vyrazila dech, když začala ona žehnat mně a mé rodině. Padla na mě bázeň Boží, vděčnost za sílu víry té staré paní, která přestože musela utéci, aby si s manželem zachránili holý život, byla schopna se modlit za mě.

Nakonec i drsní muži a ženy v uniformách, kteří v centru slouží, jsou také jen lidmi, kteří se ocitli v naprosto neznámé situaci a možná i oni svádějí vnitřní boj se strachem z budoucnosti. I oni potřebují vidět úsměv, zájem a slyšet slovo o naší víře a naději. A kdybych nebyla v tu správnou chvíli na správném místě, nezažila bych úžasný rozhovor, neprolila pár slz a nemohla zvěstovat ženě v uniformě Boží slovo.

A tak s vděčností a bázní přijímám tuto příležitost, ačkoliv ji připravila krutá a nesmyslná agrese. „Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato.“

Tabita 2/2022