Luba Šťastná
Čas malých dětí, čas dospívání, čas rodičovství, čas prázdného hnízda, čas stárnutí…
Když jsem svého času odpovídala na otázky v Tabitě, jednu jsem vynechala. Byla to otázka, jak se vyrovnávám s odchodem dospělých dětí z domova. Tenkrát jsem tu otázku škrtla, protože jsem neznala odpověď. Jediné, co mě napadalo, bylo: „těžko“. Každý úsek v našem životě je něčím těžký. Jako malí se musíme stále něco učit, v dospívání se to v nás vše pere a my se snažíme najít svou cestu, rodičovství je čas úzkosti, vytrvalosti a péče. Pak přijde doba, kdy se musíme naučit uznat, že naše děti jsou dospělí lidé, a začít se podle toho chovat. Čas stárnutí nás učí mlčet a zvykat si na omezení, která jsme dřív neznali. Každý čas je něčím těžký.
Každý úsek v našem životě je něčím krásný. Jako malí užíváme čas her a mámina klína, v dospívání nás potká první láska, rodičovství je úžasný čas radosti z našich dětí, prázdné hnízdo nám dá čas na to, na co dříve čas nebyl, stárnutí přinese vnoučata, nadhled a zklidnění.
Každý čas je něčím krásný.
Co považuji za nejhorší čas? Ten, který jsme nepřijali. Kdy jsme si řekli, už aby tento úsek života byl za mnou. Čas, kdy jsme si nedali práci hledat, co je na něm pěkné, a neuvědomili si, že každý čas je od Hospodina.
Času se dotýká mnoho článků v tomto čísle Tabity. Přeji pěkný čas na tení.