Úvodník
Luba Šťastná
Je to tak kratké – to není pravopisná chyba, kterou by přehlédly naše korektorky. Takto to vyslovoval jeden vietnamský kazatel, když u nás ve sboru sloužil. Mluvil tenkrát o utrpení. Když mluvil o soužení, bylo poznat, že to není teorie, že mnohé těžkosti prožil a ví, o čem mluví.
Mně se do paměti vrylo, když citoval 2. Korintským 4,17 –Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy. Dodnes si pamatuji: „Je to tak kratké, nebojte se.“
Je konec léta a já si uvědomuji, že krátké není jen to, co je těžké a co doufáme, že už pomine. Jako by krásné věci byly ještě kratší. Ohlížím se za dovolenou. Než bylo pondělí, úterý, to byla doba. Říkala jsem si – paráda, je teprve úterý. No a najednou jsme jeli domů, ani jsme nevěděli jak.
Nebo když byly děti malé. Jak bych chtěla ty chvíle zastavit, dát nějakou smyčku, aby se ty krásné chvíle točily dokolečka a nepádily dopředu.
A co život? Než nám je deset, patnáct, to trvá. Netrpělivě vyhlížíme vysněnou dospělost. Pak se to ještě krásně loudá, než nám je třicet, no pak čtyřicet, šedesát a najednou člověk jede domů, ani neví jak.
Snad mi odpustíte tuhle smutnou úvahu ovlivněnou končícím létem. Smutnou? Záleží na tom, kam se vracíme. Pokud to naše „domů“ je to, že jdeme na místo lásky a pokoje, na místo, kde je bezpečí a radost, pak i když něco končí, tak to není pro nás tragédie.
Pokud víme, kam směřujeme v životě, nemusíme žít plni strachu ze ztráty. I když s podzimem něco krásného končí, něco jiného začíná. A tak je to i s naším životem.
V tomto čísle najdete mimo jiné svědectví o ztrátě a bolesti, ale také o jistotě a naději.
Přeji vám pokojný výhled na vše, co je pro vás připraveno. A také radost navzdory plískanicím.
Tabita 3/2023